6.5.2015 vznikl na naší planetě zemi desátý energetický bod, kde došlo k trvalému propojení mezi samotným vesmírem a vnitřní zemí.

Toto místo se nachází v Itálii v Římě a je jim:
Bazilika Panny Marie Sněžné

Bazilika Santa Maria Maggiore [madžóre], také Panny Marie Sněžné je jeden z nejvýznamnějších kostelů (basilica maior) v Římě. Stojí na severním okraji pahorku Esquilin, blízko hlavního nádraží (Termini). Byla postavena v letech 432-440 a i když byla v průběhu staletí dále zdobena a přestavována, zachovala se v původní podobě jako příklad starověké římské baziliky. Máexteritoriální status (podobně jako budovy vyslanectví) a patří Vatikánu

Historie
Starší bazilika Panny Marie, kterou dal postavit papež Liberius v letech 352-366, nestála podle nedávných archeologických výzkumů na tomto místě. Baziliku dal postavit papež Sixtus III. poté, co Efezský koncil roku 431 potvrdil Ježíšovu matku Pannu Marii jako Bohorodičku (řecky Theotokos), což výrazně podpořilo mariánskou úctu. O té svědčí i zachované mozaiky v lodi a na vítězném oblouku, patrně z téže doby. V tomto kostele roku 867 papež Hadrián II. za přítomnosti svatých Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy a tak je schválil a povolil jejich užívání. Středověký název „Panny Marie Sněžné“ (italsky in Nive) vznikl z legendy, podle níž byl kostel postaven na místě, které se v srpnu pokrylo sněhem. Na tuto legendu odkazuje i zasvěcení kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě v Praze a v Olomouci. Kostel byl pak průběžně opravován a rozšiřován, příčná loď a apsidajsou ze 13. století, zvonice ze 14. století, pozlacený kazetový strop je ze 16. století a po roce 1740 vznikla dnešní baroková fasáda.

Popis
Bazilika stojí mezi dvěma náměstími, Piazza del’Esquilino na severozápadě a Piazza Santa Maria Maggiore na jihovýchodě, odkud je vstup. Na tomto náměstí stojí mariánský sloup od Carlo Maderny z roku 1614, který se stal vzorem pro stovky barokních sloupů po celé Evropě.
Kostel o rozměrech 92x80 m je klasická trojlodní sloupová bazilika se zvonicí vyskou 75 m a apsidou na západní straně. Hlavní (jihovýchodní) průčelí doplňují renesanční přístavby, takže celek tvoří obdélník. Fasádu přestavěl architekt Francesco Fuga roku 1743 tak, že zachoval starší fasádu lodi s mozaikami ze 12. století.
Hlavní loď je 30 m široká, krytá dřevěným, pozlaceným kazetovým stropem podle návrhu Giuliana da Sangallo. Mramorová mozaiková podlaha je z poloviny 12. století. Nižší boční lodi jsou oddělěny 40 antickými sloupy ze žuly a z mramoru, které pocházejí z nějaké starší stavby. Mozaiky v hlavní lodi a na vítězném oblouku patří k nejcennějším částem kostela. Pocházejí z poloviny 5. století a znázorňují jednak oslavu Panny Marie jako Matky Boží, jednak příběhy Starého zákona s jejich naplněním v Novém zákoně. Mozaika Korunování Panny Marie v hlavní apsidě je z roku 1295. Pod hlavním oltářem je Krypta Narození Páně (také sv. Matěje), kde se v křišťálovém relikviáři uchovávají domnělé pozůstatky betlémských jeslí a kde je také pohřben svatý Jeroným, poustevník a překladatel Bible ze 4. století.
V pravé příční lodi je Sixtinská kaple (podle papeže Sixta V., nesouvisí se Sixtinskou kaplí ve Vatikánu) podle návrhu D. Fontany s manýristickou výzdobou ze 16. století a před ní je náhrobek slavného architekta a sochaře Berniniho. V protějším levém křídle je kaple Borghese z roku 1611 podle návrhu Flaminia Ponzia, na hlavním oltáři je ikona Panny Marie ze 6. století, zvaná „Salus populi romani“.

Panna Maria Sněžná

Panna Maria Sněžná je jméno, pod nímž je vzývána Panna Maria v katolické liturgii. Podle legendy, doložené pravděpodobně až ve 13. století, se v době papeže Liberia v noci ze 4. na 5. srpna roku 352 odehrál zázrak, na jehož základě byla postavena římská bazilika Panny Marie Sněžné.

Legenda o zázraku Panny Marie Sněžné

„V době papeže Liberia se římský patricij Jan a jeho vznešená manželka, kterým se nedostalo dědiců, rozhodli věnovat své statky Panně Marii. Ustavičně ji žádali a prosili, aby jim nějakým způsobem sdělila, jaké zbožné dílo mají svými penězi podpořit. Jejich usilovná přání i modlitby blahoslavená Panna Maria blahosklonně vyslyšela a ukázala to zázračně. O nocích srpnových [=5. srpna], když v Římě bývají ta největší horka, pokryl sníh v noci část pahorku Eskvilinu. Téže noci Matka Boží ve snu vyzvala jak Jana, tak jeho ženu, aby na tom místě, které uvidí pokryto sněhem, postavili kostel a zasvětili jej Panně Marii. Tak se chtěla stát jejich dědičkou. To sdělil Jan i papeži Liberiovi, který měl téže noci stejný sen. Ten pak na prosby kněží i lidu přišel k pahorku pokrytému sněhem a nakreslil na něj místo kostela, který byl postaven za peníze Jana a jeho manželky a později opraven papežem Sixtem III.“ (překlad čtení II. nokturnu Římského breviáře).
Legenda je velmi pozdní, nezmiňuje ji ani slavný nápis papeže Sixta III., který se nacházel na fasádě baziliky a připomínal její obnovu za pontifikátu tohoto papeže v 5. století

Liturgické slavení

Od 13. století se v bazilice začal slavit svátek „Festum nivis“, který se ve 14. století rozšířil v celém Římě. Papež Pius V. jej zavedl jako celocírkevní pod názvem „S. Mariae ad nives“ a do římského breviáře se dostalo výše citované legendární vyprávění. Při reformě breviáře za papeže Benedikta XIV. se jednalo o vypuštění legendárního vyprávění, ale nedošlo k němu, i když o něm pochybovala většina kněží. Kardinál Capalti řekl v 19. století archeologovi de Rossimu, že když se kanovníci baziliky odebírali z chóru, kde se četla při liturgii legenda do sakristie, jeden z nich řekl: „V tomto čtení je pravdivá pouze věta: O nocích srpnových, když v Římě bývají ta největší horka…“ Breviářové čtení bylo vypuštěno až v roce 1969, svátek je dnes slaven jako „Posvěcení římské baziliky Panny Marie“ 5. srpna.

Zobrazení v křesťanské ikonografii
První vyobrazení legendy se objevují na sklonku 13. století, velké obliby došla legenda ve století 17. i v prostředí středoevropském. Zobrazovány jsou většinou dva momenty, sen patricije Jana anebo papež Liberius, který do sněhu kreslí půdorys kostela (většinou svou berlou). V ikonografických programech kostelů zasvěcených Panně Marii Sněžné (u nás např. jezuitský kostel v Olomouci) se objevuje i další motiv zázraku Panny Marie, který je svázán s mariánským obrazem „Salus populi romani“ uchovávaným v římské bazilice Panny Marie Sněžné. Legenda praví, že roku 590, kdy v Římě propukla morová epidemie, papež Řehoř Veliký uspořádal procesí k bazilice a vyzvedl tam tento mariánský obraz. V tomto okamžiku se nad Andělským hradem objevil anděl, který zastrčil meč do pochvy a morová rána ustala.

Řím.

(italsky a latinsky Roma, přezdívaný též Věčné město) je hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Leží na řece Tibeře, asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Řím je největší italské a čtvrté nejlidnatější město v EU, politické, hospodářské a kulturní centrum, mimořádně bohaté na umělecké a historické památky. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO.
Je to jedno z nejstarších evropských měst, založené před více jak 2 700 lety (podle římské tradice roku 753 př. n. l.). Po staletí byl hlavním městem Římské říše, nejmocnější evropské mocnosti starověku, a kolem roku 100 přesáhlo 1,6 milionu obyvatel. Stalo se centrem křesťanství a dodnes je poutním místem. Původně římský jazyk latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů a původně římské písmo se jako latinka stalo nejrozšířenějším písmem na světě.
Ve městě sídlí čtyři státní, 16 soukromých a 7 papežských univerzit, italská Akademie věd, hlavní italská média a řada mezinárodních organizací. Na území města leží samostatný stát Vatikán, sídlo papeže, hlavy katolické církve.

Historie
S dějinami se návštěvník Říma setkává na každém kroku a dochované památky pokrývají víc než dvě tisíciletí. Řím vznikl spojením několika osad, podle legendy roku753 př. n. l., a od počátku 7. století př. n. l. mu vládli etruští králové; název Roma je snad podle etruského rodu Ruma. Po roce 509 př. n. l., kdy byli králové vyhnáni, vznikla římská republika. Ve 4. století př. n. l. dostalo město první kamennou hradbu, do roku270 př. n. l. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila velké části Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu republiky. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města, budovaného dosud převážně z cihel, stává reprezentativní střed říše. Vznikali veřejné budovy, fóra,lázně, cirky, paláce – hlavním stavebním materiálem se stává mramor. Roku 275 n. l. bylo město v rozloze 13,7 km2 obehnáno Aureliovou hradbou.
Za vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus a přestože křesťané byli až do 4. století pronásledováni, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl své sídlo na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole císař Konstantin I. Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu a legislativním hlavním městem Římské říše, ale s jeho upadajícím vlivem upadalo i město. Roku 410 město dobyli a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha. Počet obyvatel klesl z 1,6 milionu až na 100 tisíc.
Po pádu západní říše město obnovili papežové, zejména Lev I. Veliký († 461) a Řehoř I. Veliký († 604) a po vpádu Vandalů, kteří pobořili mnoho starověkých staveb, byly roku852 rozšířeny městské hradby. Od 9. století se opravovaly a stavěly nové kostely, hlavně kvůli poutníkům, ve městě však žilo jen asi 30 tisíc obyvatel. Město zůstalo papežským sídlem, s výjimkou let 1309 až1377, kdy papežové sídlili ve francouzském Avignonu (tzv. Avignonské zajetí). S nimi odešel i jejich dvůr a velká část vyšších vrstev, takže v roce 1378, kdy se sem papežové vrátili, žilo v ruinách Říma sotva 20 tisíc obyvatel.
Své postavení centra západního křesťanství si Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Roku 1506 začala stavba nové baziliky svatého Petra podle plánů D. Bramanteho, na níž se pak podíleli například Rafael Santi, Michelangelo Buonarroti nebo Gian Lorenzo Bernini. Roku 1527 město vyplenili císařští vojáci, ale brzy začala jeho obnova v barokním duchu. Roku 1629 byla bazilika vysvěcena, většina starších staveb byla postupně obnovena a přestavěna a vzniklo množství nových.
Během sjednocování Itálie v 19. století dobyla italská armáda většinu papežského státu a v roce 1870 i Řím, který se 1871stal hlavním městem sjednocené Itálie. Tím začal prudký nárůst počtu obyvatel, rozšiřování a modernizace města. Roku1923, po tzv. Pochodu na Řím, se premiérem stal Benito Mussolini, který od roku 1925 vládl jako diktátor. Roku 1929 vzniklLateránskou smlouvou Vatikán jako samostatný stát a po druhé světové válce roku 1946 se Itálie stala republikou. Římskými smlouvami z roku 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom a Itálie se stala jejich členem. Roku1960 se v Římě konaly 17. Olympijské hry a v letech 1962-1965 Druhý vatikánský koncil. Od roku 1980 je staré město a Vatikán na seznamu Světového dědictví UNESCO.