Moje prožitky.

Moji milí, je tomu již pár dní, kdy jsem cítila, že bych měla napsat další článek, ale stále jsem čekala a vidím, že to bylo v daném období to nejlepší, co jsem mohla udělat. Při prvním článku jsem byla nesvá, nervózní, že bych měla něco sdílet a teď si uvědomuji, že k takovým pocitům mám čím dál více dále, není důvod, abych se bála promluvit a jak s danými texty bude naloženo, už záleží na každém z vás. Nikdy však bych nechtěla, aby vyznívaly jako nějaké nadřazení, že já vím více a moje současné názory by měly vést toho, kdo to čte. Takových manipulací je na internetu i mimo něj dnes ve velké míře a já se pouze snažím vyjádřit svoje mínění a to jak věci v danou chvíli vidím, netvrdím, že je za pár minut či delší čas mohu vidět opět jinak, vždyť změny se dějí neustále. Když  Kája psal o své „nemoci“, že mu může dát pochopení, v té době jsem to nechápala a ani nechtěla nějak řešit. Tady a teď jsem ale v jiném uvědomění si. Z pátka na sobotu, přesněji v sobotu v půl třetí ráno jsem se vzbudila s bolestmi žaludku, břicha a kdoví čeho, v jednu chvíli jsem neměla daleko k omdlení a už jsem si říkala, že snad Kájovi napíši, aby mi poslal nějaké energie. Ale pokud by v tu hodinu byl vzhůru, to by museli zasáhnout Andělé a tak jsem takovou možnost zavrhla a udělala vše, co jsem mohla sama. Samozřejmě jsem o půl sedmé už vstávala do práce a volno v sobotu nepřicházelo v úvahu, aby dva lidi pracovali ve třech obchodech, to nelze stihnout. Kolegyně se už od příchodu začala mateřsky starat a v té době mi přišla taková podpora vhod, i když se snažím, aby to bylo opačně, protože vím, jak je na tom zdravotně a ty dny se její tělo také vypořádávalo s nemocí. Ale píši tento chvilkový okamžik pro vysvětlení toho, že i nemocí si člověk dokáže hodně uvědomit. Já si uvědomila, že za všech okolností nemusím být stále ta silná a bojující, že jsou tu stále lidé, kterým mohu dovolit, aby mi poskytli péči. Ono ani zde nejde o to, co mně dala k jídlu či pití, ale že poskytla Lásku skrze toto vše. I kolega a zároveň její partner byl ten den klidnější a ani si myslím neuvědomoval, co vyzařoval a to nebylo jen vůči mně, ale i směrem k ní, protože věděl, čím si prochází a vyhýbal se těm zbytečným hádkám, které někdy jsou na denním pořádku. To, že chodilo i málo lidí také jistojistě nebyla náhoda. Další věc, kterou jsem si uvědomila je taková, že několikatýdenní pracování mnohdy sedm dní v týdnu nemá smysl za žádnou cenu. Že jsem z práce často vnímala bolest v nohou, to jsem si zvykla a zanedlouho klidem přešla, ale objevovalo se rychlejší usínání. To bych dřív byla vděčná, že jen si lehnu, usnu, ale to nyní bylo kapku na obtíž, jelikož jsem se potřebovala věnovat duchovním věcem a často jsem během toho usínala a v polospánku byla buzena, abych dokončila věty. V posledních dnech jsem se cítila zpomaleně, jako bych měla „oddělené“ fyzické tělo od všeho ostatního. Moje Srdce většinou překypovalo Láskou v činech i slovech, ale tělo neposlouchalo a bylo čím dál víc unavenější. Těžko se takové pocity vysvětlují. Nyní vím, že pokud budou zákazníci čekat o nějakou sekundu déle, už na tom nezáleží, člověk na svůj úkor nemusí vyhovět všem právě v tu dobu, kdy oni chtějí. Což mě přivádí k dalšímu tématu v souvislosti s vyhověním lidem. Možná jsem se již v nějakém článku zmiňovala, že jsem byla vychována v katolické víře, což svůj význam má a nepotřebuji to nějak zapírat. Chození do kostela je takovou povinností a kdo přeci přestane nebo se nebude chovat tak jak má, bude okamžitě vyškrtnutý z nějakého Božího seznamu. Je ale zajímavé, jak člověku Život zamíchá plány i přes všechny snahy lidí. Kolik lidí z těch, kteří tvrdí, že „pobožně“ žijí je tomu skutečně tak. Jak může člověk chodit do kostela a tvrdit, že věří více, je lepší a hoden Boha než jiní, například ateisté. Cožpak si nikdo neuvědomuje, že všichni jsou si rovní, na žádném náboženství nezáleží. Že může ateista jít cestou Lásky a Světla „lépe“ než katolík, evangelík či muslim. Dám vám příklad, co když

je člověk, který tvrdí, že nevěří na Boha, Anděly atd., ale přesto celý jeho Život bude naplněn Láskou, od jeho dětství až po stáří se bude snažit vyzařovat Lásku a povede ostatní, aniž si to uvědomí, také k Lásce a na druhé straně bude člověk, který chodí do kostela. Bude odříkávat naučené modlitby a jak jinak než v kostele nahlas, aby všichni slyšeli a viděli, bude vidět vzdáleného Boha mimo něj, kterého si musí získávat, jinak ho potrestá, bude se stále hlídat, aby neudělal něco špatně, a takto bude žít celičký Život, aniž si uvědomí, že základ byla, je a vždy bude Láska a on mnohdy ani nezjistí, že Láskou měl žít a ne nějakými svázanými pravidly, dogmaty, které vymysleli lidé na obhajoby svých skutků. Oba lidé mohou být obaleni všemi možnými nízkými energiemi i vyzařovat Lásku, ale tím chci poukázat, že každý v jiné míře, ale každý se s tím bude vypořádávat po svém a opět pohledy lidí budou různé. Netvrdím, že lidé nemají chodit do kostela či se modlit, to vůbec ne, ale pokud to budou stále dělat jen z povinnosti, aby si ostatní neukazovali prstem, budou se modlit naučené fráze, bez toho aniž by vyciťovali Srdcem, jen proto, aby jim prázdná slova vycházela z úst, jak potom takovým způsobem chtějí jít cestou Boha, Ježíše. Nerada bych, aby to vyznělo, jako navážení se do katolického náboženství či lidem, ale je to pouze můj pohled. Jen necítím správné, že nějaké náboženství se povyšuje nad jiné a tvrdí, že jeho Bůh je ten pravý a ostatní nepochází od Boha. V podstatě slovo náboženství ani instituci nepřijímám, pokud by se nyní měla zhroutit všechna náboženství a vyvstat z toho pouze jediné, bylo by to náboženství LÁSKY v tom pravém slova smyslu. Jak by asi vypadal svět, kdyby toto vzniklo. Představte si, že tímto „náboženstvím“ by vznikla Jednota, lidé by měli úctu k sobě, ke zvířatům, rostlinám i přírodě jako takové. Žádali by, žehnali a milovali. Kdyby mi Život nepřichystal, co přišlo, stále bych se cítila oddělená od Boha, nevěděla bych, že jsem Jím, že existují zákony, mým lidským rozumem nepochopeny, že jsou čakry či energie. Že vše přichází v pravý čas, jak má. Že vše je Jedno, nedostala bych se ke smaragdovým deskám, k Shamballe, k Modrobílému Plamenu Květu Života a spoustu dalšího. Nic z toho náboženství jako takové neučí, ano dozvíte se o Ježíši, Bohu, ale v „nepravém“ slova smyslu, o bezpodmínečné Lásce a Lásce, která má být základem Života, všeho na co si člověk vzpomene, není často ani řeč od lidí, kteří mají „vést“ či je to špatně pochopeno a posléze vysvětleno. Kdybych nyní s Láskou přišla do jakéhokoliv kostela na světě a tvrdila jim, že od Boha nejsou odděleni, že je pouze ovládají nízké energie, kolik z nich by mi asi věřilo, kolik z nich by na mě ukázalo prstem a řeklo, že to já nepocházím z Lásky a Světla. Těžko se dostávají takovéto kořeny z člověka, vždyť když jsem začínala jít touto Cestou, Boha jsem stále vnímala vzdáleného, odděleného ode mě samotné, raději jsem volala Anděly, ti mi přišly bližší. Přeci nebudu obtěžovat Boha, Ježíše či Archanděly, to by si takový člověk jako já nemohl moc dovolit. Takže krůček za krůčkem pokud chce člověk jít blíže k Bohu, musí sám odbourávat takovéto vytvořené bloky. Musí stále bořit a bořit, jít svou Cestou, ať se zdá sebeobtížnější a ostatní budou tvrdit, že jde tou „nesprávnou“. Třeba někomu přijde vše, co píši, pobuřující, ale do každého slova je, věřím, zahrnuta pouze Láska, s Láskou, v Lásce a Světle přeji všem, aby se k němu skrze tato slova dostala ta nejčistší a všeobjímající Láska.

Eva