Karma část I

Karma - zákon příčin a následků vysvětlující lidský osud, karma místa a profese.

Vládne světem náhoda nebo zákon neměnné spravedlnosti? Materialistická věda používá slovo náhoda tam, kde nezná zákonitosti. Duchovní věda náhodnost nepoužívá, neboť učí, že vše je řízeno zákony, Řádem a naprosto nic nepodléhá náhodě. Náhodnost je pojem vytvořený negramotností, ve slovníku mudrce není. Už v dávných dobách byl ve svatých hindských písmech dán klíč k rozluštění nejobtížnějších hádanek lidského života, tedy i osudu. Karmické problémy jsou problémy chápání příčiny a následku.

Podle učení starých mudrců je člověk obdařen nesmrtelným duchem, který pochází od Boha a obsahuje v sobě veškeré božské vlastnosti v zárodku. Aby se tyto božské vlastnosti probudily a aby je člověk sám plně vyvinul, dostává pole působnosti – pozemský svět. Když člověk vyčerpá všechny zkušenosti, získané z nejrůznějších pozemských prožitků, truchlivých i radostných, dospěje k sebepoznání a zároveň sebeuvědomění si svého božského původu. Toto uvědomění jej vede k dokonalosti se stejnou vnitřní nutností, s jakou ze semene dubu vyroste zase dub. Avšak k tomu, aby člověk vyčerpal skutečně všechny zkušenosti dané pozemskou existencí, potřebuje ne jeden, ale mnoho životů. Podle učení starých mudrců žije člověk mnohokrát – inkarnuje se do různých epoch a nejrůznějších podmínek tak dlouho, dokud se na základě pozemských zkušeností nestane moudrým a dokonalým, neboť k obrazu božímu byl stvořen.

Na Západě je náboženské učení starého Východu ve své čisté a ušlechtilé podobě málo známé. Při tom jeho znalost může vnést jasné světlo do nejzáhadnějších jevů obtížného pozemského života. Staré východní učení předkládá výklad zákona o neměnné spravedlnosti, který vládne světu. Tento zákon nese název Karma. Karma je duchovní zákon příčinné kauzality, podle něhož po určitých příčinách následují určité následky.Souvislost mezi příčinou a účinkem je zákonitá a je provázena zpětným působením účinku na bytost, která kauzalitu způsobila, jde o tzv. efekt bumerangu, který má výchovný účel, neboť vše, čeho je bytost příčinou, ať dobra či zla, vše se vrací k ní zpět, aby to prožila i sama na sobě, aby zevní zkušeností vytvářela si vnitřní svědomí.

Sanskrtské slovo Karma znamená činnost; být a konat je totéž. Celý vesmír je jedna nepřetržitá činnost, řízená neměnným zákonem spravedlnosti. Podle hindské náboženské filosofie představuje vesmír rozumnou činnost, která vychází z jediného zdroje. Vesmírná činnost je vyjádřena pohybem o různé síle a rychlosti. Nositelem tohoto pohybu je hmota, dostupná nedokonalým nástrojům našeho běžného vědomí pouze v nejhrubší formě. Za hranicemi dosahu našeho vědomí existuje pro nás neviditelný život. Život kamene nám uniká, protože jeho projevy jsou pro naše pozorování příliš pomalé, život v neviditelných světech je nám skryt, protože jeho projevy jsou pro naše vědomí příliš jemné a rychlé.

V pozemské činnosti je vše spojeno se vším, vše se nachází ve vzájemné závislosti a vše směřuje k jedinému cíli. Každá činnost ve V je výsledkem předcházející příčiny a zároveň příčinou následující činnosti. Vzniká nepřetržitý řetěz příčin a důsledků, jejichž realizace představuje život vesmíru. Odtud pochází význam Karmy jako zákona příčinnosti. Karma představuje souhrn veškeré činnosti člověka. Vše, co člověk znamená nyní, je následek jeho činnosti v minulosti a co bude znamenat v budoucnu, je důsledek jeho činnosti v přítomnosti. Proto konkrétní lidský život není izolovaný, zakončený, ale je výsledkem předcházejících životů a zároveň je zárodkem budoucích životů v řetězu posloupných inkarnací, ze kterých se skládá nepřetržité bytí každé lidské duše. Zákon karmy spolu se zákonem reinkarnace vysvětlují vnější i vnitřní nerovnosti mezi lidmi jako spravedlnost zcela zákonitou.

V životě nedochází k náhlým změnám ani k náhodám, vše má svoji příčinu. Každá naše myšlenka, každý cit a skutek vychází z minulosti a má vliv na budoucnost. Dokud je tato minulost a budoucnost pro nás neznámá, díváme se na život jako na hádanku, netušíce, že jsme ho vytvořili sami. V tomto případě jako by projevy našeho života před námi vyvstávaly náhodně z propasti neznáma. Příčinou toho je naše neznalost zákonů duchovního světa. Poznat tyto zákony je možno proto, že jsou neměnné. Stejné zákony platí i v pro nás neviditelných světech.

Stará moudrost tvrdí, že je možné přenést stejnou jistotu o neměnnosti přírodních zákonů a jistotu o jejich bezvýhradné spolehlivosti i do oblasti našeho duševního a mravního života. Otevírá před námi vnitřní laboratoř lidského bytí a ukazuje nám, že každý člověk neustále tvoří svůj osud ve 3 rovinách života: duchovní, duševní a fyzické. Ukazuje, že všechny síly a schopnosti člověka jsou výsledkem jeho předcházejících konání a zároveň příčinou jeho budoucího osudu. Dále, že síly člověka mají vliv nejen na něho samotného, ale i na okolní prostředí, přičemž neustále proměňují jak jeho samotného, tak i prostředí. Tyto síly vycházející z nitra člověka se rozbíhají na všechny strany a člověk je zodpovědný za vše, co vzniká v dosahu jeho vlivu. Svou tvůrčí silou myšlenkovou ztvárňuje člověk i hmotu. Vše, co dnes existuje, i dobro a zlo, vnesl do pozemského života člověk. Je nucen jít mnohými cestami, aby objevil Jednotu, z níž vzešel.

Mudrc řekne: jestliže dnes trpím, je to proto, že jsem v minulosti překročil zákon. Já sám nesu vinu za své utrpení a musím to klidně nést. To říká člověk, který pochopil zákon karmy. Nezávislý duch, víra v sebe, statečnost, trpělivost a pokora – to jsou nevyhnutelné důsledky tohoto chápání, které proniklo do srdce a vůle člověka. Pochopí také, že tato práce se uskutečňuje v mezích jím vytvořených vlastností a dovedností a v mezích jím stanovených hranic. Tudíž že zdrojem všeho prožívaného je on sám, jeho nesmrtelná duše a že je v jeho moci zaměřit své síly k žádoucímu cíli.

Představme si člověka, který s obavami žije ze dne na den v područí svých rozmarů a vášní a klidného mudrce, který přesně ví, kam jde a proč. Srovnáme-li oba, pak pochopíme, v jak otrockých okovech nachází se první a jak úplná může být svoboda druhého člověka, který si uvědomuje svou sílu a zná a dodržuje zákony stvoření. Studium Karmy je nejobtížnější ze všech věd. Člověk nejen vytváří svůj rozum, svůj charakter, své vztahy k ostatním lidem, ale jeho osobní karma je součástí nejrůznějších skupin – rodiny, národa, rasy, kontinentu, planety, sluneční soustavy, galaxie atd. – a svými nitkami se vplétá do celkové tkaniny hromadné Karmy každé z této skupiny.

Jsou tři kategorie sil, které utvářejí lidský osud:

1. Myšlení člověka – tato síla utváří lidský charakter – člověk bude takový, jaké jsou jeho myšlenky.

1.      Touhy a vůle člověka – které jsou dvěma póly jedné a téže síly, spojují člověka s předmětem jeho touhy a směřují jej tam, kde může být jeho touha uspokojena, do určité rodiny, národa, doby.

2.      Skutky člověka – přináší-li skutky člověka druhým živým bytostem uspokojení a štěstí, přinesou stejné uspokojení a štěstí jemu samému. Jestliže přináší ostatním utrpení, přinesou utrpení i jemu, ne menší, ne větší.

Pochopí-li člověk zcela tyto 3 oblasti, ze kterých vzniká zákonitost karmy a naučí-li se své znalosti používat, stane se tvůrcem vlastní budoucnosti, pánem vlastního osudu, bude schopen vytvářet vlastní osud podle svých znalostí a své vůle.

ad 1. Myšlení utváří charakter člověka. Nikdy se nestává člověk tak jasně a nezvratně tvůrcem svého osudu, jako v oblasti duchovní. Díky vysoké pohyblivosti a rychlosti myšlenkových vibrací může myslitel, který vědomě vytváří svůj vnitřní život, pracovat s toutéž přesností a jistotou, s jakou architekt staví budovu podle nakresleného plánu. Každá nová myšlenka přidává nový detail k budované stavbě, ani jedna nepřijde nazmar. Skupiny sourodých myšlenek, které se opakují během několika životů, určují rysy lidského charakteru; tzv. vrozené myšlenky a dovednosti nejsou ničím jiným, než výsledkem duševní práce minulosti.

Je důležité si zapamatovat, že charakter je hlavní podmínkou lidského štěstí na Zemi. Vnímavý, ušlechtilý a silný charakter je zárukou velké budoucnosti. Člověk, který zná tuto vlastnost mysli, může pomocí vědomé vnitřní práce postupně vytvořit svůj charakter takový, jakým ho chce mít. Smrt tuto práci nepřeruší. Naopak, člověk zbavený okovů lidského těla, začíná přetvářet veškerou zásobu zkušeností, získanou během pozemského života. Po svém návratu na Zem si sebou přinese všechny dříve získané myšlenky, které se v záhrobním životě přeměnily ve sklony a dovednosti. Na nich záleží, jací vzniknou noví nositelé vnitřního života – mozek a nervový systém při dalším zrození. Proto bylo řečeno: Člověk je výtvor přemýšlení. O čem přemýšlí během tohoto života, tím se stává během příštího.

Tímto způsobem zůstává zachován nesmrtelný obsah lidské duše. Nic nezahyne. Práce duše – psýché - která neztrácí nic ze získaných zkušeností, se obnovuje právě na té úrovni, které dosáhla v předchozí inkarnaci. Úsilí vynaložené v jedné inkarnaci, se v nové přetvoří v dovednosti, opakující se myšlenky se přetvoří ve sklony, nejrůznější útrapy a zkoušky se přetvoří v moudrost, a utrpení duše v její svědomí. Šance, které jsou člověku předkládány, aniž by je tento z nedbalosti a lenosti využil, vyvstávají znovu, ale již v jiné formě, jako neurčitá touha, jako mlhavý stesk, který nenajde uspokojení ze dvou důvodů: síly, které byly v minulosti marně vyvolávány karmickým požadavkem, se díky nečinnosti nerozvinuly v příležitost. To znamená, že podmínky Karmou už jednou zvolené, se musí zopakovat. Nikoli prostředí vytváří člověka, nýbrž člověk – působením karmického zákona – míří do prostředí, které odpovídá jeho minulosti. Důkazem jsou lidé, kteří se od raného dětství výrazně liší od svého prostředí. Nemají nic společného s okolím, a jestliže mají silnou vůli, mění směr své Karmy a přecházejí do jiného, pro ně bližšího prostředí. Do pro ně se nehodícího prostředí se dostávají proto, že se svými skutky a hříchy spojili s lidmi právě tohoto prostředí.

Každý člověk míří do prostředí vhodného pro stupeň vývoje, kterého už dosáhl. Takový je zákon: my sami jsme strůjci svého osudu. Je-li stavba dobrá, využíváme všechny její přednosti, je-li špatná, sami zakoušíme odpovědnost za její špatné vlastnosti. Není nic odpovědnějšího, než lidské myšlenky. Neboť žádná síla se tak lehce nepředá ostatním, jako naše myšlenky. Díky lehkosti a rychlosti vibrací nesrovnatelně rychlejších než světlo, se lehce předají okolním lidem. Svazují se tak nitě, které spojují dohromady lidi k dobru i ke zlu, určí pro jejich budoucnost příbuzné, přátele i nepřátele. Proto nás někteří bez jakékoli zjevné příčiny milují a jiní nezaslouženě nenávidí. Zákon vede k následujícímu: naše myšlenky mají na nás vliv, vytváří náš duchovní a mravní charakter. Díky svému vlivu na ostatní lidi zavazují tyto myšlenky karmické nitě, kterými budou lidé spojeni v následující inkarnaci.

ad 2. Touhy spojují člověka s předmětem touhy. Touha a její nejvyšší druh – vůle, jsou nejmohutnějšími tvůrčími silami vesmíru. Touhy nás přitahují k jedněm či druhým předmětům vnějšího světa, vytvářejí naše vášně, určují osud člověka v jeho posmrtném stavu v Očistci. Touhy, tj. vnitřní zaujetí člověka k vnějším předmětům, jej přitahují vždy k tomu prostředí, kde mohou být uspokojeny. Touhy po pozemských věcech připoutávají naši duši k zemi, vysoké touhy nás táhnou k nebesům. Proto bylo řečeno: člověk se rodí přiměřeně svým touhám. Vědomí této pravdy nám slouží jako výstraha, abychom byli nároční ve svých touhách a nepouštěli do své duše touhy, které mohou brzdit náš vývoj; k takovým nízkým touhám patří i materiální bohatství.

Touhy člověka určují místo jeho inkarnace. Jestliže byly nečisté, nevázané, zvířecí, vytvoří pro jeho nové vtělení vhodné tělo vášní a toto tělo jej nasměruje do rodiny, do útrob matky, jejíž krev může dát vhodný materiál pro jeho fyzický obal. Naše touhy mají na okolí stejný vliv jako myšlenky – předávají se ostatním. A protože v daném období lidské evoluce jsou touhy lidí mnohem silnější, než jejich myšlenky, spojuje je karmické sepětí utkané z tužeb ještě silněji, nežli myšlenky.

Touhy, které nás spojují pouty lásky či nenávisti, nám vytvářejí budoucí přátele či nepřátele, právě ony nás mohou spojit s lidmi, u kterých nemáme o vznikajícím spojení ani potuchy. Na př. důvodem k takovému spojení může posloužit nevědomky daný popud ke zločinu nebo dokonce k vraždě. Může se stát, že velice silné zlobné vzplanutí jednoho člověka ovlivní jiného v době a v situaci, která dává dispozice k vraždě. Bývají takové vnitřní stavy, kdy se misky vah, kolísající mezi dobrem a zlem, nachází v nestabilní rovnováze, kdy jediná zbytečná pohnutka, jediná zbytečná vibrace z pro nás neviditelného duševního světa rozhodne o naklonění kolísajících vah na jednu či na druhou stranu. Tímto rozhodujícím popudem pro kolísajícího člověka může být zlobné vzplanutí nebo touha uškodit, jdoucí ze srdce jiného člověka. První podlehne pokušení a zabije a tvůrce zlobné myšlenky bude v budoucí inkarnaci spojen s vrahem, dokonce i v případě, že jej dříve neznal. Újma, kterou způsobil zlobným vzplanutím tomu, kdo se dopustil vraždy, se neodvratně projeví na tvůrci zlobné myšlenky. Někdy člověka potká úplně nečekané neštěstí, zdánlivě nezaslouženě a jeho nižší vědomí, které nemá ponětí o tom, že zdrojem tohoto neštěstí byla újma způsobená jeho zápornými vášněmi jiné bytosti, se bouří. Je rozhořčen pro zdánlivou nespravedlnost, avšak toto rozhořčení pochází z jeho neznalosti. A jeho nesmrtelná duše při tom získá ponaučení, které nikdy nezapomene.

Není nic, co si člověk nezaslouží, aby jej nedonutilo trpět. Nedostatek paměti, který je nezbytný pro naše blaho na nižším a středním stupni rozvoje, nezabrání zákonu spravedlnosti, aby se uskutečnil. Z toho vyplývá, že naše touhy, které na nás působí, vytvářejí naše tělo vášní a jeho prostřednictvím působí na vytváření našeho fyzického těla při nejbližším vtělení. Ony určují místo našeho narození a mají vliv na výběr lidí, se kterými budeme v budoucnu spojeni.

ad. 3. Skutky člověka určují vnější podmínky jeho následné inkarnace. Jestliže se skutky člověka staly příčinou utrpení pro ostatní, bude stejnou měrou strádat on sám. Jestliže jeho skutky přinášely okolí radost nebo blahobyt, odrazí se to v jeho budoucí inkarnaci v příznivých pozemských podmínkách. Špatné skutky lidí narušují světový pořádek a rovnováhu, proto pro obnovení rovnováhy je nezbytné, aby ten, kdo udělal špatný skutek, zakusil následky porušené rovnováhy na sobě. Porovnejte takovou rakovinnou buňku a její žravost se svým životním stylem či se způsobem realizace politické moci – bují na úkor celku.

Skutky člověka mají vliv na vnější podmínky jeho následujícího života. Na samotného člověka a na jeho charakter mají pouze nepřímý vliv, jelikož v něm probouzejí nové myšlenky a touhy. Avšak síla, utvářející nesmrtelnou duši, vychází z činnosti rozumu, srdce a vůle, nikoli z vnějších lidských projevů. Často opakované skutky vytvářejí fyzické návyky, které mají mocný vliv na podmínky pozemské existence a zároveň omezují projev vyššího Já člověka, jeho nesmrtelné duše v pozemském životě. Fyzické návyky končí se smrtí fyzického těla. Ovšem vše se změní, začneme-li zkoumat následky, které naše skutky zanechají na okolí. Jestliže způsobujeme blahobyt nebo utrpení svým bližním, svazují nás tyto skutky stejně jako naše myšlenky a touhy s těmi lidmi, na jejichž osud měli vliv. Jestliže jsme v minulosti byli pro okolí příčinou utrpení, prožijeme v budoucnu stejné utrpení a naopak, jestliže jsme napomáhali zlepšení vnějšího blahobytu ostatních, karmický účet nám za tuto pomoc zaplatí tak, že vytvoří pro náš pozemský život šťastné podmínky. A tyto podmínky, ať už špatné nebo dobré, splatí navždy výsledky našich špatných nebo dobrých skutků. V obou případech nejsou následky našich skutků závislé na jejich motivaci.

Shrnutí: naše myšlenky utvářejí náš charakter – naše touhy určují to, čím budeme obklopeni v budoucím životě – naše skutky stanovují přesný cíl našeho vnitřního i vnějšího štěstí úměrně množství vnitřního a vnějšího štěstí, které jsme rozdávali druhým.

zpět na úvod ............ pokračování Karma II