Otázky a odpovědi.

Již s přicházejícím podzimem jsem se těšila na zimu, od dlouhých večerů jsem si slibovala více času na čtení. Nyní je už zase jaro a čas denního světla se prodlužuje a na čtení nezbývá tolik času, ale přesto se to občas tak nějak sejde, že mi přijde pod ruku zajímavý text. Již několik let si vybírám knihy, které jsou v knihovnách často řazené mezi zdraví, astrologii, vědu a poznání, psychologii, ezoteriku apod. Hledala jsem v nich něco a vlastně ani nevěděla co. Hledala jsem sebe, odpovědi na tisíce otázek, které má každý z nás a nikdo nám na ně nedá uspokojivou odpověď. Jsou to otázky smyslu života, smyslu bytí zde na zemi, proč tu jsme, proč je svět kolem nás takový, jaký je, jak dalece vůbec můžeme cokoli ovlivnit, co je pravda, co je skutečné a co ne, atd. Odpovědi na tyto a podobné otázky jsem v knihách nenašla. Mnoho textů mi ale bylo impulzem k tomu, abych sama následně dlouze přemýšlela nad jejich obsahem, nad skrytým sdělením a vše si převáděla do běžného života.

Dříve jsem si myslela, že přece na světě musí být někdo, kdo má přehled o všem dění, ví přesně, jak věci fungují, jak se vše děje, zná souvislosti. Již od mládí mi přicházela občas otázka, jak to je na světě zařízeno, jak je možné, že vše na zemi funguje tak, jak to vidíme kolem sebe? Ptala jsem se, zda jsme skutečně každý sám individuum bez vazby na okolí a žijeme si svůj život nebo jak to vlastně je? Mnohokrát jsem vnímala informaci, že vše je řízeno. Ale jak? Představa kohosi na nebesích, kdo řídí všechny lidi, živočichy a vůbec vše živé na zemi, byla pro mne mým rozumem nepřijatelná, nepochopitelná, přece nemůže nikdo obsáhnout informace o všem a řídit to? Na druhou stranu kdybych připustila, že tu jsme každý sám za sebe a nemusíme při tom hledět na okolí, musel by to být obrovský chaos. Musí to tedy být jinak.

Většina odpovědí na mé otázky mne vůbec neuspokojovala, vnímala jsem, že jsou věci jinak. Přijala jsem skutečnost, že žijeme v jisté společnosti, ta má určitá pravidla a je v zájmu každého je dodržovat. Pochopila jsem, že ti, komu se to nelíbí, jsou rebelové a nejsou v dnešní době touto společností podporováni. V dětství jsem tedy přijala skutečnost, že musím chodit do školy, ať se mi to líbí nebo ne, že musím přijmout to, co mne učí, protože již dříve někdo vzdělanější popsal, jak se věci mají a mně zbývá jen to přijmout a naučit se to přesně tak. Přijala jsem pravidla pro to, jak se chovat, abych mohla vystudovat, získat práci, jednoduše přijala jsem pravidla společnosti pro žití v dnešní době a zde. Až po letech jsem začala víc nad vším přemýšlet, začalo to ovšem tím, že jsem si na to udělala čas. Může to znít úsměvně, ale taková bohužel dnešní doba je, že člověk si vědomě musí udělat čas na přemýšlení o sobě. Jsme tolik zaneprázdněni, že čas na sebe si musíme vědomě hledat, protože nikdo nám neřekl, že spoustu věcí, které dnes považujeme za důležité a potřebné pro svůj pohodlný život, vůbec nemusíme mít nebo dělat.

Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, jak vlastně dnes žijeme? Je to neustálá honba za něčím, žijeme pod neustálým tlakem, stále odevšad slyšíme "musíš". Nabízí se nám spousta lákadel od nového auta, bazénu u domu, luxusní dovolené u moře, domácí kino přes různé zkrášlovací metody pro udržení mladistvé vizáže, atd., atd. Je toho tak široká nabídka, aby si každý dle svých zájmů, priorit a možností mohl vybrat. Můžeš to mít, ale ... ale musíš něco, zpravidla mít na to peníze a věnovat tomu svůj čas. Ten čas, který bys mohl jinak věnovat sám sobě a svému rozvoji. Rozvojem v tomto smyslu ovšem není opalovačka na pláži nebo hodiny strávené v kosmetickém ústavu, je to právě ten čas, kdy se člověk zastaví, uvědomí si, že i on jako jednotlivec je důležitou součástí všeho a není o nic míň důležitý než kdokoli jiný, a začne se dívat více kolem sebe, do sebe a začne hledat odpovědi na všechny dosud nezodpovězené otázky. Čím více bude každý věnovat sobě v tomto smyslu, tím rychleji si všichni uvědomí, v jakém klamu žijeme. Tím dříve procitneme a uvědomíme si, kam že se to necháváme vést. Jedině tehdy se zvýší šance na to, že se svět změní, ale začít musíme nejdřív každý sám u sebe. Dokud budeme spoléhat na to, že někdo jiný to s námi myslí dobře a o vše se postará, budeme dále zabředat hlouběji do zapomnění, nevědomosti a otroctví. Ano, to co je dnes považováno za svobodu, je ve skutečnosti to největší otroctví, omezování a nesvoboda, než jaké bylo kdykoli v minulosti.  

Naučili nás věřit všemu, co je nám předkládáno tak, jako to bylo v době školních let, slepě věříme tomu, co nám říkají v televizi, v rádiu nebo co píší na internetu. Je to nepřeberné množství informací a velice často a záměrně rozporuplných. To, co jeden den uvádí média jako zaručeně pravdivou a ověřenou informaci, druhý den zcela negují a nějak to zdůvodní. Učí nás tím jen otupět, přijímat informace a radši se nad nimi nezamýšlet - stejně, kdo ví, jak to opravdu je. V televizi jsou na denním pořádku nekonečné seriály "ze života", kriminálky všeho druhu a to v kteroukoli denní dobu, a v neposlední řadě vaření. Je toho samozřejmě mnohem víc, ale upřímně, pokud se na něco z toho díváte - obohatilo vás to něčím? Nebo to je pro vás jen způsob zabíjení vlastního času? Před sto lety televize nebyla a život nebyl o nic chudší, spíš naopak. Lidé pobývali více času v přírodě, měli k ní také mnohem blíž, rozuměli jí a měli blíž také k sobě navzájem. Drželi pospolu a znali skutečné hodnoty - lidskost, lásku, pravdu, ... to, co mi dnes již známe jen jako slovo. Myslíme si, že jsme mnohem pokročilejší a dále než naši předci a vůbec netušíme, jaký je to klam. Máme dnes jiné možnosti, to jistě ano, jen je neumíme využít pro svůj prospěch. A prospěchem zde nemám na mysli materiální obohacení, ale obohacení ducha. Mnohdy jsme tak vytížení tím vším co "musíme", že zapomínáme na to, že mnohem důležitější je ta část dne, kdy "můžeme" udělat cokoli pro sebe.

Jakmile se vám podaří rozdělit si den na "musím" a "mohu a chci", tak časem jistě najdete mnoho odpovědí, které vám jsou zatím skryty.

S Láskou v srdci Radka

24.3.2017