Správné myšlení III
Neboj se ničeho, tvůj klid a vyrovnanost tě odvedou od toho, co druzí považují za negativní. Nesnaž se z ničeho dostat; to, čemu se bráníš, přetrvává. Prožij to a jdi dál. Život člověka je odrazem jeho touhy a toho, v co věří, že dostane. Můžeš si vytvořit a také si vytváříš jakoukoli realitu, včetně vlastního pekla. Většina toho, co prožíváš, neexistuje – přesto to prožíváš. Mája neznamená iluzi v tom smyslu, že pomíjivé neexistuje; spíše že pomíjivé, ač skutečné, netvoří pravou realitu. Co si představuješ v rovině duchovní, to vytváříš v rovině hmotné. Můžeš prožívat vše, co si představuješ. Jedna z falešných představ obecně sdílená je, že ve vesmíru je něčeho nedostatek, což nutí k tomu, vymýšlet si různé strategie a taktiky. Zhruba totéž chtějí všichni, ale každý to chce získat jiným způsobem. Takže každý jde jiným směrem; rozdílné názory (lze je považovat za řídící myšlenky) vedou k rozdílným výsledkům. Kdo zná zákon karmy a zákon výdeje energie ví, že v životě dostane tolik lásky, kolik jí sám v předchozím a v současném životě dal; čím více lásky rozdá, tím více jí ve světě je. A tak je to se vším. Žil-li jsem v předchozích životech na úkor druhých, bral-li jsem víc, než jsem sám dal, nemohu čekat, že můj osud bude ke mně štědrý. Každý si svůj osud vytváří sám. Kdyby všichni lidé, nebo alespoň většina, znali kosmické zákony, chovali by se jinak. Pročpak je lidem vnucováno, že peníze jsou všechno, proč jsou lidé odváděni od podstatného nepodstatným, k nižším vibracím, k tělu, hmotě, sexu, obžerství, konkurenci, namísto ke spolupráci, poctivosti, mravnosti, lásce, solidaritě? Každý zajisté, kdo duchovní poznání obdrží, ví, jaké síly stojí za mezi lidmi záměrně udržovanou nevědomostí ve věcech duchovních.
V nejvyšší, absolutní realitě neexistuje nic, kromě toho, co je. Vlastní poznání zabrání prožívat svou představivost, jakmile si člověk uvědomí, že si realitu vytváří sám. Pravdu poznají tí, kteří ji poznat chtějí. Takovou, jaká je, ne jakou by chtěli mít. Ostatní pravdu poznají teprve tehdy, až si to budou přát.
V nejvyšší, absolutní realitě neexistuje nic, kromě toho, co je. Vlastní poznání zabrání prožívat svou představivost, jakmile si člověk uvědomí, že si realitu vytváří sám. Pravdu poznají tí, kteří ji poznat chtějí. Takovou, jaká je, ne jakou by chtěli mít. Ostatní pravdu poznají teprve tehdy, až si to budou přát.
Z duchovní roviny poznání – není tedy nejlepší ze všech voleb odevzdat se do vůle boží, tedy nebránit se následkům toho, co jsme sami způsobili a nové již nevytvářet, jako to dělají mudrci a lidé jdoucí evolucí vědomě?
Iluze času. Čas je ve skutečnosti funkcí perspektivy. Ta dovoluje analyzovat jednotlivé zážitky, z nichž se život skládá. Tady a teď je vše, co existuje. V iluzi času žijeme proto, že mezi myšlenkou a jejím výsledkem v rovině hmotné uplynou dny, týdny i roky, což vyvolává iluzi, že se to děje nám, nikoli kvůli nám; díky tomu zapomínáme, že jsme příčinou. Zapomínání je ale nutnou součástí procesu. Jakmile přejdu svým vědomím do vědomí makrokosmu, do makroreality, kde neexistuje čas ani prostor, teď ani tehdy, před tím ani potom, poznávám, že tato makrorealita je mikrorealitou ještě větší makroreality a tak dále až do nekonečna. Z dálky je vidět jen jeden celek, jímž veškerý pohyb ani nehne. Příklad kamene: zvenku je nehybný, zevnitř se jeho atomární částice pohybují nesmírnou rychlostí. Ani kámen nebude věčně kamenem; než byl kamenem, byl něčím jiným a něčím jiným se opět stane, stejně jako je to s člověkem. Čas je perspektiva, ani neexistuje, ani nepřestává existovat. Ale jakmile duše změní perspektivu, změní se vnímání reality. Po smrti není naše vnímání ničím omezeno, je to pouhá změna perspektivy: uvidíš povrch kamene a zároveň vidíš do kamene; začneš objevovat větší a větší reality, pravdy. Jestliže chci změnit své myšlenky, musím změnit svou perspektivu; změň svůj pohled na život a budeš mít jiné myšlenky. Jestliže si zapamatuješ, že tvoje perspektiva vytváří tvoje myšlenky a tvoje myšlenky vytvářejí všechno a jestliže si to budeš pamatovat, než opustíš své tělo, celý tvůj život se změní. Vstoupil jsi do vyšší roviny vědomí, rozšířil jsi své vědomí, což je úkolem poznání, evoluce. Vše, co se děje, je vnějším projevem nejvnitřnějších myšlenek a přání. Proto neodsuzuj aspekty života, s nimiž nesouhlasíš. Uvědomuj si temnotu, ale neodsuzuj ji, je to polarita ke světlu. Buď světlem, sviť na cestu těm, kteří v temnotě žijí. Neboť tvé světlo může víc, než osvětlovat jen tvou cestu. Můžeš osvítit celý svět, teď a tam, kde právě jsi.
Škodlivé emoce. Hněv je zlý a škodlivý, strhuje dolů. Nemůže ublížit těm, kdo jsou plni víry, neboť moc boží je s nimi. Hněv poráží pochybovače a ty, kteří jsou prázdni víry. Duch je jemné povahy, sídlí u člověka pokorného, nemůže se sloučit se zlem a odchází; když odešel od člověka, ve kterém sídlil, takový člověk se stává prázdným od ducha svatého a později je naplněn duchy zlovolnými a jimi je oslepen špatnými myšlenkami. To se stává lidem hněvivým; proto se vzdaluj hněvu, měj se na pozoru, dodržuj přikázání. Okamžitý hněv není ale tak nebezpečný, jako nenávist, která trvá déle a je živena novými zlými nepřátelskými představami. Hluboká nenávist může vytvořit velmi nebezpečné myšlenkové útvary, které mohou poškozovat osobu, která je předmětem nenávisti. Vše se může dít bezděčně, jak vysílání zla, tak dobra. Mějme stále na paměti zákon bumerangu, jehož působením se nakonec vždy vše vrací ke svému tvůrci, jak jím vyslané zlo, tak dobro. Nejlepším přítelem člověka je veselá mysl; veselý člověk neotravuje svoje tělo ani duši. Smutkem,strachem a hněvem vznikají v těle jemné organické jedy; někdy působí zvolna, jindy rychle a mohou zavinit ne-li smrt, tedy choroby tělesné i duševní, s nimiž si lékaři nevědí většinou rady.
Smutek je sestrou pochybnosti a hněvu, je nejzlovolnější ze všech duchů zla. Pochybnosti jsou satanského původu, vznikají buď z naší kamické přirozenosti, která je příbuzná s nízkými bytostmi, anebo jsou přímo vnukány démony, je-li člověk naladěn negativně. Zlí a nevěřící lidé přenášejí na lidi věřící telepaticky svoje pochybnosti a tím jim škodí. Proti tomu všemu je jediná obrana, modlitba za nekolísavou víru, dále koncentrace na božské vědomí a vysílání dobrých myšlenek do celého světa. Trpkost je zrozena z pošetilosti, z rozhořčení a z hněvu, z hněvu vzniká zlost. Spory a hádky jsou spojeny s největší škodou, neboť každý takový spor pochází ze zevního rozumu. Jakmile v duchovních věcech používáme zevní rozum, oslabuje to vždy naši víru i víru toho, s nímž se přeme, a zmenšení víry vede ke zmenšení milosti boží.
Je to právě akt odmítání, negace, kterým naše energie nabývají negativního výrazu. Čím více je odmítáme, tím zlejší a mučivější budou, než je jednou jednoduše naší láskou osvobodíme z pout negace. Odmítnutím čili nepřijetím daného stavu, na jehož změnu nemám žádný vliv, se naše emoce stávají zlými – jen tím odmítnutím, místo abychom situaci přijali s pochopením, znalostí příčin, tolerancí, láskou. Přijmi všechny prožitky, které v životě přicházejí, a když se ti zdají být nepříjemné či negativní, věnuj jim svou pozornost na bázi neutrality a lásky a vnitřně je přenechej léčivé síle svého vyššího Já. Máš-li strach z nějakého člověka a odmítáš ho, nikdy ho opravdu nemůžeš poznat celého; když mu však věnuješ svou pozornost a dáš mu pocítit svou lásku, pozvolna se ti otevře. Pak poznáš, že za jeho negativním způsobem chování není nic jiného, než zklamaná touha po naplnění. Tvoje porozumění mu pomůže najít cestu k naplnění. A s našimi emocemi je to stejné jako s tím člověkem; přijmi všechny prožitky, věnuj jim svou neutrální pozornost a lásku a vnitřně je přenechej léčivé síle svého vyššího Já. Spolehneš-li se na jeho vedení, povede tě nejkratší a nejbezpečnější cestou k vnitřní jednotě a blokády v energetickém systému se rozpustí tím nejšetrněji možným způsobem.
Dar víry. Víra hory přenáší, tomu, kdo věří, je vše možné. Víra zvyšuje důvěru, množí schopnosti, nalezne cestu, východisko, protože vidí skrze ně, za ně. Je to víra, která činí nemožné možným. Je to víra v Boha a víra v sebe samého, božská sebedůvěra, která činí lidi božskými. Víra je skutečnou tvořivou silou, tou největší mocí, jakou známe. Lidé konají velké věci v poměru k houževnatosti své víry. Ukažte na velkého hrdinu a já vám ukáži člověka velké víry, víry ve své schopnosti dosáhnout cíle. Víra byla vždy zázračným činitelem, je článkem spojujícím člověka s Bohem. Je silou člověka, je základním kamenem všech jeho činů. Spojení s mocí, která nás stvořila, která stvořila svět a která ho udržuje a od které odvozujeme svoji sílu, tohoto spojení docilujeme vírou. Nemáte-li dostatek božské sebedůvěry, nestanete se nikdy tím, čím již dlouho máte být. Vaše modlitby vrátí se k vám nezodpověděny, vaše úspěchy neponesou ovoce. Úspěch je především záležitost duševní, počíná v mysli. Není síly ve vesmíru, která by mohla vykonat něco, když se domníváš, že to vykonat nemůžeš. Je to zásada, zákon tvoření. Dosáhneš toho, po čem toužíš, nechť to trvá sebe déle, ale pouze, když poslechneš zákon. Stvořitel sám nemůže splnit tvoje tužby jiným způsobem, nežli právě tak, dle zákona. Proto víra je dar boží.
Víra je přesvědčení nezvratné, že toto je pravdivé, avšak je to přesvědčení citové, není založené na rozumových důkazech. Každý člověk je v neustálém boji mezi svým citem a svým rozumem. Rozum může zklamat a také klame, kdežto cit, je-li správně vypěstován, vede člověka bezpečně a správnou cestou k cíli. Jsou věci, na něž je rozum krátký. Naše nitro zná s naprostou jistotou budoucnost, dovedeme-li zatlačit do pozadí rozumovou schopnost, naučíme-li se naslouchat své intuici, jdeme vpřed mnohem bezpečněji, než když člověk potlačující svého vnitřního vůdce. Víra se liší od myšlenky pouze svou stálostí. Myšlenka je silou přechodnou, pokud se neustálila ve víře; pak je trvalejší a také zjevnější. Víra je věc nesmírně důležitá, neboť je podkladem celé naší jsoucnosti. V co člověk věří, tím je. A čím více se blíží jeho víra pravdě, tím víc stoupá na žebříku věčného vývoje a tím je bezpečnější před hmotnými a duševními katastrofami.
Kdo má víru, má postupně vše ostatní, neboť víra je základem duchovního života. Z víry pochází zdrženlivost, ze zdrženlivosti prostota, z prostoty nevinnost, z nevinnosti skromnost, ze skromnosti kázeň a láska k bližnímu. Víra je skutečný drahokam, který je nutno střežit velmi pečlivě; proto kdo ji nabyl, važ si jí a nedej jí na pospas lidem mylných názorů. Starosti o věci světské způsobují, že víra klesá. Pokles víry v člověku je největším zlem, protože se odpoutává od svého Stvořitele a vydává se všanc všem silám nižším, jako je astrální ponoukání, vlivy kosmické a planetární. Ten, kdo má víru v malé, má taky víru ve velké. Moc víry je tak úžasná a vskutku magická, že jen ten, kdo ji má a kdo sám zažil její kouzelnou moc, věří její ohromné síle. Proto je nutno stále opakovat, abyste prosili za víru, jen za víru a za nic jiného. Když budete mít živou opravdovou víru, obdržíte vše ostatní, neboť víra je klíčem ke všem pokladům světa viditelného i neviditelného. Každému je dáno podle jeho víry. Ten, kdo má pravou živou víru, musí mít naprostou jistotu, že dosáhne toho, zač prosí. Takovou víru a jistotu nemůže mít ovšem bezbožník. Naše víra je i naším osudem posmrtným. Víra předchází všechny dary ostatní. Jenom ten, kdo má víru, může obdržet dary další.
Jenom sám ze sebe žádný člověk věřit nemůže, když mu tato víra nebyla dána Bohem. Člověk pozemský se narodil z těla a člověk nebeský se rodí z Ducha; jsou dva v jednom, jenomže nebeský čili vnitřní člověk není probuzen, čeká, až se zevní člověk k němu obrátí, aby ho probudil, aby se ti dva mohli spojit – symbol je v souhvězdí Blíženců, jeden je ze země, druhý z nebe. Kdo toho vnitřního člověka v sobě probudil a spojil se s ním, dosáhl duchovního znovuzrození a tím také spásy a vědomí nesmrtelnosti. Pravá a živá víra je něco zcela jiného, než prostá víra zevní. Pravá a živá víra je veliký dar Bohem daný. Víra je milost boží, která vede člověka na správnou cestu. Kdo dosáhl vnitřního osvícení a spojil svou vnitřní nesmrtelnou podstatu se zevním já, nebude odsouzen, bude spasen. Totiž jeho osobnost, čili lidská individualita, jeho zevní já nebude po smrti ztraceno, nemusí se rozplynout v elementy, jako astrální tělo a jiné nižší součásti člověka.
Kdo nevěří v Ježíše Krista, je již odsouzen, neboť nemůže svoji nevírou proniknout mlhami hmoty (klamu) ke světlu věčnému. Jen pravá živá víra přemůže veškeré překážky a nutí člověka, aby hledal cestu k Bohu. Víra je mocí boží, je nejvyšším darem božím. Kdo má víru, může činit všechny věci podle své víry; to, v co věří, že se stane. Víra je první a poslední pohnutkou ke všem dobrým a zbožným činům. Mystikovi je vůdčí mocí, která mu dává sílu a též nejvyšší ochranu. Kdo má neochvějnou víru v Boha, je již z poloviny v Bohu. Víra zevní je jiná a víra vnitřní je také jiná. Jedni křesťané jsou tedy jen podle jména, zatímco druzí jsou podle Ducha. O křesťanech pravých píše Komenský v Labyrintu světa a ráji duše, že jsou to členové neviditelné církve: Ve světě mezi jinými roztroušeni bydlí, ale jich svět (zevní) nezná. Svobodné sice chce mít Pán Bůh dítky své avšak ne svévolné. Proto je jistými řády ohradil, lépe a dokonaleji, než jsem co podobného kde ve světě zaznamenati mohl; tam zajisté plno neřádů. Proč jedni věří již z vnitřního popudu a jiní nikoli? Tento rozdíl je důkazem, že právě jedněm je dána víra a druhým ne. Všechno odvolávání se na tzv. zdravý rozum je pošetilostí, neboť rozumem spojeným s hmotnou úrovní bytí nelze pochopit duchovní úroveň bytí. Jako hrubý nízkofrekvenční přístroj nezaznamená jemnější projevy bytí, jež jsou vysokofrekvenční, tak Bůh se nemůže zjevit světu, ale jenom těm, kteří Ho milují.
Nikdy se nemůžeme dostat dále než naše víra v nás. Nemůžeme vykonat nic dokonaleji, než jak se domníváme, že budeme moci. Síla naší víry ukazuje nám sílu spojení s naším Stvořitelem. Vírou dotýkáme se pravého pramene života. Je to klíč, který odmyká dveře moci. Nezáleží na tom, co jiní lidé o nás říkají, záleží na tom, co cítíme v sobě, že jsme schopni učinit. Jestliže toto spojení, ten proud, který přivádí všemohoucí sílu, je malý, dostane se nám málo síly. Kdyby naše víra byla dosti velká, mohli bychom se stát velkými muži a ženami, mohli bychom putovat k Bohu nekonečně rychleji, než putujeme. Tvůrci dějin měli vždy vnitřní ovládající přesvědčení, pokud se týče jejich života a úkolu v něm.
Úžasná moc Jany z Arku nad francouzskou armádou náležela v jejím přesvědčení o božském volání po osvobození jejího kraje od nepřátel. Od doby, kdy jako malé děvčátko pásla ovce svého otce a kdy po prvé uslyšela hlas své duše, byla její víra nezlomná. Bylo vůbec kdy něco pošetilejšího, aby prosté venkovské děvče, které se nikdy nevzdálilo ze svého domova, mohlo vést poraženou armádu k vítězství? Kterak se chovala k posměchu, nedůvěře, nadávkám a opovržení? Její vznešená víra polepšila všechny. Pouhou vírou dokázalo prosté děvče jeden z největších zázraků dějin. Co prospělo moudrým mužům Itálie a Španěl smát se Kolumbovi a jeho tvrzení, že zem je kulatá a točí se? Čím více se mu posmívali, tím více v něm rostla víra v jeho poslání, tím více byl rozhodnut dokázat pravdu svého tvrzení. Lidé, kteří zanechali svou stopu ve světě, měli víru, kterou nemohlo nic odstrašit. Když víra člověka v sebe a svoje poslání je převládající notou v jeho životě, žádná moc nemůže jej zdržet od jeho vlastního díla. Člověk, jemuž se nedostává důvěry v sebe, nemůže vzbudit víru v jiných. Psychologie víry je jednou z nejzajímavějších studií lidské povahy.
Víra je duchovní schopnost, žene ku předu, je to posel, který ukazuje cestu, generál, který povzbuzuje mužstvo, velitel, který udílí bezdrátové vzkazy z vyššího pramene. Všechny ostatní schopnosti jsou jako vojíni – jejich moc je znásobena jejich vírou ve svého vůdce. Jak víra zakolísá, vše je ztraceno. Člověk může jen to, co myslí; a nemůže, co myslí, že nemůže. Víra jest podstatou věcí očekávaných, pravil apoštol Pavel, totiž těch, které přijít mají a když v ně věřím, tu také zcela jistě přijdou. Víru lze nabýt buď vnitřním přesvědčením, které nepotřebuje důvodu nebo zevními důkazy, jichž se člověku dostalo. Mnozí lidé mají vnitřní víru bez důkazů. Ta je mnohem lepší a vyšší, než víra vzešlá z důkazů zevních. Kdo má duši probuzenou, nepotřebuje totiž žádného zevního potvrzení. O věcech duchovních nelze nabýt víry nějakými experimenty. Jsou příliš vysokého druhu, abychom je mohli zkoumat metodou vědeckou čili rozumovou.
Víra je tvárnou silou v duchu. Víra tvoří formu, kterou určuješ působením své vůle. Nemůžeš v pravdě ani chtít, když nevěříš, neboť vůle bez tvaru je silou, která se rozplývá a tímto způsobem je promrhána bez účinku. Život tvé duše je vůlí a každá vůle chce dospět ke své pevné formě, aby v ní mohla působit. Až pocítíš, čím je vůle ve skutečnosti, pak dovedeš věřit. Jakmile dáš své vůli pevnou formu, stane se z ní obrovská moc a promění i zdánlivě pevně spojené články zevního dění tak, že jako vosk se přetvoří podle tvaru tvé víry. V cokoli věříme, co si stále představujeme, to také svými myšlenkami, které jsou skutečnostmi a obrovskými duchovními silami, uvedeme ve skutek na úrovni hmotné. Myšlenky a naše víra v to, že se stane to, v co věříme a doufáme, jsou klíčem ke všemu, k dosažení věcí, byť se zdají naprosto nedosažitelnými. Myslíme-li na věci nedobré, přitáhneme je svými myšlenkami právě tak jistě, jako věci dobré. Proto se člověk musí naučit ovládat své myšlenky a myslet pozitivně.
Pouze víra vytváří vysoké napětí v proudech tvé vůle. V prazákladě jsoucna je vše božské bez formy, ale v tobě se božství projevuje jenom ve tvém tvaru. Stejné božství přetváří si každý dle svého obrazu. Jediný se projevuje v nekonečně mnohých tvarech. Víra musí mít naprostou volnost. Domníváš se, že můžeš svého bratra svést ke svému Bohu, ale dá-li se svést, bude se klanět cizímu obrazu a svému vlastnímu Bohu se odcizí. Zevní svět tě navykl, abys chtěl především rozumět, ale tím jsi ztratil nejcennější dar srdce: schopnost cítit věci niterně.
Proto je zde na místě pravá víra, která však musí být člověku vložena do srdce Bohem, je to velká milost a dar. Kdo má takovou víru a kdo se cítí jejím vlivem být přitahován k Bohu, nechť zahodí všechny předsudky světské i náboženské, jsou-li zde a nastoupí cestu. Vlivem víry přitáhneme si i věci velké, naše víra vzroste, neboť Bůh se bude projevovat hmatatelně a tím bude mystik na cestě posilován. Víra i v negativním smyslu, tedy nevíra, je povahy magnetické a bere sebou vše, co víra dává. Kdo nevěří v Boha, olupuje se o nejvyšší statek, o pomoc v životě nenahraditelnou a jde zcela jistě vstříc zkáze, jak duševní, tak i hmotné. Nedívej se na lidi zdánlivě šťastné a bohaté, jimž na chvíli vše se daří a kteří se chlubí, že v nic nevěří. Tací bývají jistě stíháni nezdarem a zkázou, která přichází jako blesk z čistého nebe. Život to potvrzuje a nemůže být jinak, neboť kdo popírá život, světlo a pravdu, tem musí dřív či později okusit sám této nevíry a tou je neštěstí, smrt, tma a bída. Dostaneš jen to, v co věříš, že dostaneš. Takovou víru musíš mít. Tu nemůžeš získat žádným úsilím, víra je něco, co prostě máš. Taková víra předpokládá, že žiješ ve stavu totálního vědomí. Víra, která vyrostla v poznání, je světlo, které zahání temnotu.
Účinky víry. Nic na světě nebylo tak trpce napadeno, proti ničemu nebylo tak zuřivě bojováno, nic tak zneužito, jako křesťanské náboženství. Jedině vírou bylo ustaveno Kristovo učení a přežilo a překonalo rozhodnutí velké římské říše je zničit. Jaký to nepoměr mezi hrstkou Kristových následovníků a velkou a mocnou říší římskou. A přesto mocná říše se zhroutila, kdežto Kristovo učení trvá a rozšířilo se do všech koutů Země. Kdo mohl by vyčíst všechny zázraky, jež učinila víra v dějinách lidstva? Vírou učiněny byly všechny velké objevy a vynálezy. Nadlidská vytrvalost byla umožněna vírou ve vlastní moc vykonat a dokonat dílo. Spatří-li člověk záblesk této ohromné moci, uvolněné v jeho nitru, nebude již pochybovat. Základ jeho víry je dán a on neustane, až odhalí sebe samého, svou podstatu. Víra stravující duši byla vždy mocí, která poháněla věci na světě, budovala velká náboženství, nové filosofie. Vírou vykonal Abraham své dílo, vírou vedl Mojžíš děti Izraele pouští, všichni proroci Starého zákona zdůrazňovali zázračnou moc víry. Kolikrát Kristus řekl: A víra tvá tě uzdraví. Podle tvé víry. Proč jste tak bázliví? Jak to přijde, že nemáte víry?
Jsme-li zakotveni ve víře, nepřátelské myšlenky nebudou míti nad námi moc, protože náš kladný, tvořivý postoj zaplaší je z naší mysli. Budeme silní vědomím Boha v sobě, neboť víme, že přebývá v nás duchem, kterého nám dal. Postřehne-li člověk své přátelství s velkou Tvůrčí mocí, pak je v pravdě božím synem a vítězí nad vším, co ho chce strhnout dolů. Všechny kladné síly světa se spojí, aby mu dopomohly k cíli. Víra, že jsme božími dětmi, víra, že jsme životní částí velké tvůrčí síly ve vesmíru, že jsme živoucí částí samého věčného Boha, přetvoří naše životy. Duchovní říše je nekonečně větší než ta, kterou poznáváme smysly tělesnými. Náš fyzický zrak obsáhne jen blízké okolí. Náš duchovní, vnitřní zrak je nekonečně bystřejší, není omezen zdmi ani vzdáleností v prostoru a času. Duchovní nebo vnitřní smysly jsou podstatou vyššího Já. Každý čin génia děje se působením těchto jemnějších smyslů. Víra je používání duchovních smyslů a důvěra v ně. Každý pták, zvíře a hmyz důvěřují těmto smyslům a používají jich víc než člověk.
Víra je moudrostí a duchovní silou, založenou na mnohem vyšších principech, než je lidský rozum, neboli vědění hmotné. Víra může být zvětšována modlitbou nebo žádostí obrácenou k Nejvyšší síle. Víra je podstatou věcí, ve které doufáme. Víra je vlastností myšlenky, má sílu dosáhnout věcí vytoužených. Pravá cesta životem je být veden smysly duchovními, žádat Nejvyššího, abych byl veden správně a uvádět je v činné zasahování do praktického života. Vědomosti, kterých se nám dostává, když jsme vedeni duchem, nepotřebují namáhavého studia, ba nepotřebují vůbec žádného studia, jako opice, když jí kousne jedovatý had, ví o rostlině, která ji poskytne protijed, jako kočka najde cestu domů, byť byla na míle vzdálená. Opravdový umělec, který má vyšší cíle, zapomíná často na tělo i na smysly tělesné a v těch chvílích má jeho duch úplnou převahu, duchovní smysly ovládají tělo a výsledky tomu pak odpovídají. Jestliže nemůžeš usnout, zapomeň, že máš tělo a řekni si: žádám s pomocí Nejvyšší moci, aby mé tělesné smysly pozbyly moci, abych nevěděl o jejich existenci a užívání. Tělo, které se chce stále uplatňovat svými smysly, zdržuje ducha a zamezuje jeho činnost.
Důležitost víry. Celá lidská společnost je udržovaná vírou. Bez víry by nebylo života, podnikání, obchodů, založení rodiny apod. I vědci věří, že jejich nauky jsou správné. Nejvíce víry je ale člověku třeba v náboženství a v duchovních vědách. To proto, že pracujeme bezprostředně s jemnými a rychlými vibracemi myšlenek, představ, idejí. Mnohdy jen tomu, kdo věří v možnost, v účinek a v nauku, se práce v této oblasti daří. Víra a důvěra zde znamenají dveře poznání otevřené, nevíra a zlehčování jsou dveřmi námi zavřenými. Skeptikové a kritikové zlehčují a předem nevěří v tyto možnosti, nemají a ani nemohou pak mít vlastní zkušenosti. Naše víra či představa o věcech duchovních a posmrtných má rozhodující vliv na náš duchovní vývoj i na naše stavy posmrtné, když nehmotná duše opustí hmotné tělo. Každá představa je vysílaná do astrálu, tam se udržuje a když po smrti vstoupí duše do této neviditelné říše, je jimi obklopena a jistou dobu tuto zdánlivou jakoby skutečnost, kterou sama vyprojektovala, prožívá. Tak katolické nebe je po staletí a tisíciletí tvořeno podobně smýšlejícími katolíky, indiánské nebe podobným procesem bere podobu věčných lovišť a též učenec, který celý život prožil ve své laboratoři nebo knihovně a jen studoval a na nic jiného nemyslel, bude mnoho let připoután k těmto místům. Rovněž tak úředník bude poután do své kanceláře a každý jiný, ať muž či žena, kteří se dali připoutat svým hmotným zaměstnáním tak, že celá jejich duše byla jejich prací vstřebána. Naše víra je tedy i naším osudem posmrtným.
Škodlivé emoce. Hněv je zlý a škodlivý, strhuje dolů. Nemůže ublížit těm, kdo jsou plni víry, neboť moc boží je s nimi. Hněv poráží pochybovače a ty, kteří jsou prázdni víry. Duch je jemné povahy, sídlí u člověka pokorného, nemůže se sloučit se zlem a odchází; když odešel od člověka, ve kterém sídlil, takový člověk se stává prázdným od ducha svatého a později je naplněn duchy zlovolnými a jimi je oslepen špatnými myšlenkami. To se stává lidem hněvivým; proto se vzdaluj hněvu, měj se na pozoru, dodržuj přikázání. Okamžitý hněv není ale tak nebezpečný, jako nenávist, která trvá déle a je živena novými zlými nepřátelskými představami. Hluboká nenávist může vytvořit velmi nebezpečné myšlenkové útvary, které mohou poškozovat osobu, která je předmětem nenávisti. Vše se může dít bezděčně, jak vysílání zla, tak dobra. Mějme stále na paměti zákon bumerangu, jehož působením se nakonec vždy vše vrací ke svému tvůrci, jak jím vyslané zlo, tak dobro. Nejlepším přítelem člověka je veselá mysl; veselý člověk neotravuje svoje tělo ani duši. Smutkem,strachem a hněvem vznikají v těle jemné organické jedy; někdy působí zvolna, jindy rychle a mohou zavinit ne-li smrt, tedy choroby tělesné i duševní, s nimiž si lékaři nevědí většinou rady.
Smutek je sestrou pochybnosti a hněvu, je nejzlovolnější ze všech duchů zla. Pochybnosti jsou satanského původu, vznikají buď z naší kamické přirozenosti, která je příbuzná s nízkými bytostmi, anebo jsou přímo vnukány démony, je-li člověk naladěn negativně. Zlí a nevěřící lidé přenášejí na lidi věřící telepaticky svoje pochybnosti a tím jim škodí. Proti tomu všemu je jediná obrana, modlitba za nekolísavou víru, dále koncentrace na božské vědomí a vysílání dobrých myšlenek do celého světa. Trpkost je zrozena z pošetilosti, z rozhořčení a z hněvu, z hněvu vzniká zlost. Spory a hádky jsou spojeny s největší škodou, neboť každý takový spor pochází ze zevního rozumu. Jakmile v duchovních věcech používáme zevní rozum, oslabuje to vždy naši víru i víru toho, s nímž se přeme, a zmenšení víry vede ke zmenšení milosti boží.
Je to právě akt odmítání, negace, kterým naše energie nabývají negativního výrazu. Čím více je odmítáme, tím zlejší a mučivější budou, než je jednou jednoduše naší láskou osvobodíme z pout negace. Odmítnutím čili nepřijetím daného stavu, na jehož změnu nemám žádný vliv, se naše emoce stávají zlými – jen tím odmítnutím, místo abychom situaci přijali s pochopením, znalostí příčin, tolerancí, láskou. Přijmi všechny prožitky, které v životě přicházejí, a když se ti zdají být nepříjemné či negativní, věnuj jim svou pozornost na bázi neutrality a lásky a vnitřně je přenechej léčivé síle svého vyššího Já. Máš-li strach z nějakého člověka a odmítáš ho, nikdy ho opravdu nemůžeš poznat celého; když mu však věnuješ svou pozornost a dáš mu pocítit svou lásku, pozvolna se ti otevře. Pak poznáš, že za jeho negativním způsobem chování není nic jiného, než zklamaná touha po naplnění. Tvoje porozumění mu pomůže najít cestu k naplnění. A s našimi emocemi je to stejné jako s tím člověkem; přijmi všechny prožitky, věnuj jim svou neutrální pozornost a lásku a vnitřně je přenechej léčivé síle svého vyššího Já. Spolehneš-li se na jeho vedení, povede tě nejkratší a nejbezpečnější cestou k vnitřní jednotě a blokády v energetickém systému se rozpustí tím nejšetrněji možným způsobem.
Dar víry. Víra hory přenáší, tomu, kdo věří, je vše možné. Víra zvyšuje důvěru, množí schopnosti, nalezne cestu, východisko, protože vidí skrze ně, za ně. Je to víra, která činí nemožné možným. Je to víra v Boha a víra v sebe samého, božská sebedůvěra, která činí lidi božskými. Víra je skutečnou tvořivou silou, tou největší mocí, jakou známe. Lidé konají velké věci v poměru k houževnatosti své víry. Ukažte na velkého hrdinu a já vám ukáži člověka velké víry, víry ve své schopnosti dosáhnout cíle. Víra byla vždy zázračným činitelem, je článkem spojujícím člověka s Bohem. Je silou člověka, je základním kamenem všech jeho činů. Spojení s mocí, která nás stvořila, která stvořila svět a která ho udržuje a od které odvozujeme svoji sílu, tohoto spojení docilujeme vírou. Nemáte-li dostatek božské sebedůvěry, nestanete se nikdy tím, čím již dlouho máte být. Vaše modlitby vrátí se k vám nezodpověděny, vaše úspěchy neponesou ovoce. Úspěch je především záležitost duševní, počíná v mysli. Není síly ve vesmíru, která by mohla vykonat něco, když se domníváš, že to vykonat nemůžeš. Je to zásada, zákon tvoření. Dosáhneš toho, po čem toužíš, nechť to trvá sebe déle, ale pouze, když poslechneš zákon. Stvořitel sám nemůže splnit tvoje tužby jiným způsobem, nežli právě tak, dle zákona. Proto víra je dar boží.
Víra je přesvědčení nezvratné, že toto je pravdivé, avšak je to přesvědčení citové, není založené na rozumových důkazech. Každý člověk je v neustálém boji mezi svým citem a svým rozumem. Rozum může zklamat a také klame, kdežto cit, je-li správně vypěstován, vede člověka bezpečně a správnou cestou k cíli. Jsou věci, na něž je rozum krátký. Naše nitro zná s naprostou jistotou budoucnost, dovedeme-li zatlačit do pozadí rozumovou schopnost, naučíme-li se naslouchat své intuici, jdeme vpřed mnohem bezpečněji, než když člověk potlačující svého vnitřního vůdce. Víra se liší od myšlenky pouze svou stálostí. Myšlenka je silou přechodnou, pokud se neustálila ve víře; pak je trvalejší a také zjevnější. Víra je věc nesmírně důležitá, neboť je podkladem celé naší jsoucnosti. V co člověk věří, tím je. A čím více se blíží jeho víra pravdě, tím víc stoupá na žebříku věčného vývoje a tím je bezpečnější před hmotnými a duševními katastrofami.
Kdo má víru, má postupně vše ostatní, neboť víra je základem duchovního života. Z víry pochází zdrženlivost, ze zdrženlivosti prostota, z prostoty nevinnost, z nevinnosti skromnost, ze skromnosti kázeň a láska k bližnímu. Víra je skutečný drahokam, který je nutno střežit velmi pečlivě; proto kdo ji nabyl, važ si jí a nedej jí na pospas lidem mylných názorů. Starosti o věci světské způsobují, že víra klesá. Pokles víry v člověku je největším zlem, protože se odpoutává od svého Stvořitele a vydává se všanc všem silám nižším, jako je astrální ponoukání, vlivy kosmické a planetární. Ten, kdo má víru v malé, má taky víru ve velké. Moc víry je tak úžasná a vskutku magická, že jen ten, kdo ji má a kdo sám zažil její kouzelnou moc, věří její ohromné síle. Proto je nutno stále opakovat, abyste prosili za víru, jen za víru a za nic jiného. Když budete mít živou opravdovou víru, obdržíte vše ostatní, neboť víra je klíčem ke všem pokladům světa viditelného i neviditelného. Každému je dáno podle jeho víry. Ten, kdo má pravou živou víru, musí mít naprostou jistotu, že dosáhne toho, zač prosí. Takovou víru a jistotu nemůže mít ovšem bezbožník. Naše víra je i naším osudem posmrtným. Víra předchází všechny dary ostatní. Jenom ten, kdo má víru, může obdržet dary další.
Jenom sám ze sebe žádný člověk věřit nemůže, když mu tato víra nebyla dána Bohem. Člověk pozemský se narodil z těla a člověk nebeský se rodí z Ducha; jsou dva v jednom, jenomže nebeský čili vnitřní člověk není probuzen, čeká, až se zevní člověk k němu obrátí, aby ho probudil, aby se ti dva mohli spojit – symbol je v souhvězdí Blíženců, jeden je ze země, druhý z nebe. Kdo toho vnitřního člověka v sobě probudil a spojil se s ním, dosáhl duchovního znovuzrození a tím také spásy a vědomí nesmrtelnosti. Pravá a živá víra je něco zcela jiného, než prostá víra zevní. Pravá a živá víra je veliký dar Bohem daný. Víra je milost boží, která vede člověka na správnou cestu. Kdo dosáhl vnitřního osvícení a spojil svou vnitřní nesmrtelnou podstatu se zevním já, nebude odsouzen, bude spasen. Totiž jeho osobnost, čili lidská individualita, jeho zevní já nebude po smrti ztraceno, nemusí se rozplynout v elementy, jako astrální tělo a jiné nižší součásti člověka.
Kdo nevěří v Ježíše Krista, je již odsouzen, neboť nemůže svoji nevírou proniknout mlhami hmoty (klamu) ke světlu věčnému. Jen pravá živá víra přemůže veškeré překážky a nutí člověka, aby hledal cestu k Bohu. Víra je mocí boží, je nejvyšším darem božím. Kdo má víru, může činit všechny věci podle své víry; to, v co věří, že se stane. Víra je první a poslední pohnutkou ke všem dobrým a zbožným činům. Mystikovi je vůdčí mocí, která mu dává sílu a též nejvyšší ochranu. Kdo má neochvějnou víru v Boha, je již z poloviny v Bohu. Víra zevní je jiná a víra vnitřní je také jiná. Jedni křesťané jsou tedy jen podle jména, zatímco druzí jsou podle Ducha. O křesťanech pravých píše Komenský v Labyrintu světa a ráji duše, že jsou to členové neviditelné církve: Ve světě mezi jinými roztroušeni bydlí, ale jich svět (zevní) nezná. Svobodné sice chce mít Pán Bůh dítky své avšak ne svévolné. Proto je jistými řády ohradil, lépe a dokonaleji, než jsem co podobného kde ve světě zaznamenati mohl; tam zajisté plno neřádů. Proč jedni věří již z vnitřního popudu a jiní nikoli? Tento rozdíl je důkazem, že právě jedněm je dána víra a druhým ne. Všechno odvolávání se na tzv. zdravý rozum je pošetilostí, neboť rozumem spojeným s hmotnou úrovní bytí nelze pochopit duchovní úroveň bytí. Jako hrubý nízkofrekvenční přístroj nezaznamená jemnější projevy bytí, jež jsou vysokofrekvenční, tak Bůh se nemůže zjevit světu, ale jenom těm, kteří Ho milují.
Nikdy se nemůžeme dostat dále než naše víra v nás. Nemůžeme vykonat nic dokonaleji, než jak se domníváme, že budeme moci. Síla naší víry ukazuje nám sílu spojení s naším Stvořitelem. Vírou dotýkáme se pravého pramene života. Je to klíč, který odmyká dveře moci. Nezáleží na tom, co jiní lidé o nás říkají, záleží na tom, co cítíme v sobě, že jsme schopni učinit. Jestliže toto spojení, ten proud, který přivádí všemohoucí sílu, je malý, dostane se nám málo síly. Kdyby naše víra byla dosti velká, mohli bychom se stát velkými muži a ženami, mohli bychom putovat k Bohu nekonečně rychleji, než putujeme. Tvůrci dějin měli vždy vnitřní ovládající přesvědčení, pokud se týče jejich života a úkolu v něm.
Úžasná moc Jany z Arku nad francouzskou armádou náležela v jejím přesvědčení o božském volání po osvobození jejího kraje od nepřátel. Od doby, kdy jako malé děvčátko pásla ovce svého otce a kdy po prvé uslyšela hlas své duše, byla její víra nezlomná. Bylo vůbec kdy něco pošetilejšího, aby prosté venkovské děvče, které se nikdy nevzdálilo ze svého domova, mohlo vést poraženou armádu k vítězství? Kterak se chovala k posměchu, nedůvěře, nadávkám a opovržení? Její vznešená víra polepšila všechny. Pouhou vírou dokázalo prosté děvče jeden z největších zázraků dějin. Co prospělo moudrým mužům Itálie a Španěl smát se Kolumbovi a jeho tvrzení, že zem je kulatá a točí se? Čím více se mu posmívali, tím více v něm rostla víra v jeho poslání, tím více byl rozhodnut dokázat pravdu svého tvrzení. Lidé, kteří zanechali svou stopu ve světě, měli víru, kterou nemohlo nic odstrašit. Když víra člověka v sebe a svoje poslání je převládající notou v jeho životě, žádná moc nemůže jej zdržet od jeho vlastního díla. Člověk, jemuž se nedostává důvěry v sebe, nemůže vzbudit víru v jiných. Psychologie víry je jednou z nejzajímavějších studií lidské povahy.
Víra je duchovní schopnost, žene ku předu, je to posel, který ukazuje cestu, generál, který povzbuzuje mužstvo, velitel, který udílí bezdrátové vzkazy z vyššího pramene. Všechny ostatní schopnosti jsou jako vojíni – jejich moc je znásobena jejich vírou ve svého vůdce. Jak víra zakolísá, vše je ztraceno. Člověk může jen to, co myslí; a nemůže, co myslí, že nemůže. Víra jest podstatou věcí očekávaných, pravil apoštol Pavel, totiž těch, které přijít mají a když v ně věřím, tu také zcela jistě přijdou. Víru lze nabýt buď vnitřním přesvědčením, které nepotřebuje důvodu nebo zevními důkazy, jichž se člověku dostalo. Mnozí lidé mají vnitřní víru bez důkazů. Ta je mnohem lepší a vyšší, než víra vzešlá z důkazů zevních. Kdo má duši probuzenou, nepotřebuje totiž žádného zevního potvrzení. O věcech duchovních nelze nabýt víry nějakými experimenty. Jsou příliš vysokého druhu, abychom je mohli zkoumat metodou vědeckou čili rozumovou.
Víra je tvárnou silou v duchu. Víra tvoří formu, kterou určuješ působením své vůle. Nemůžeš v pravdě ani chtít, když nevěříš, neboť vůle bez tvaru je silou, která se rozplývá a tímto způsobem je promrhána bez účinku. Život tvé duše je vůlí a každá vůle chce dospět ke své pevné formě, aby v ní mohla působit. Až pocítíš, čím je vůle ve skutečnosti, pak dovedeš věřit. Jakmile dáš své vůli pevnou formu, stane se z ní obrovská moc a promění i zdánlivě pevně spojené články zevního dění tak, že jako vosk se přetvoří podle tvaru tvé víry. V cokoli věříme, co si stále představujeme, to také svými myšlenkami, které jsou skutečnostmi a obrovskými duchovními silami, uvedeme ve skutek na úrovni hmotné. Myšlenky a naše víra v to, že se stane to, v co věříme a doufáme, jsou klíčem ke všemu, k dosažení věcí, byť se zdají naprosto nedosažitelnými. Myslíme-li na věci nedobré, přitáhneme je svými myšlenkami právě tak jistě, jako věci dobré. Proto se člověk musí naučit ovládat své myšlenky a myslet pozitivně.
Pouze víra vytváří vysoké napětí v proudech tvé vůle. V prazákladě jsoucna je vše božské bez formy, ale v tobě se božství projevuje jenom ve tvém tvaru. Stejné božství přetváří si každý dle svého obrazu. Jediný se projevuje v nekonečně mnohých tvarech. Víra musí mít naprostou volnost. Domníváš se, že můžeš svého bratra svést ke svému Bohu, ale dá-li se svést, bude se klanět cizímu obrazu a svému vlastnímu Bohu se odcizí. Zevní svět tě navykl, abys chtěl především rozumět, ale tím jsi ztratil nejcennější dar srdce: schopnost cítit věci niterně.
Proto je zde na místě pravá víra, která však musí být člověku vložena do srdce Bohem, je to velká milost a dar. Kdo má takovou víru a kdo se cítí jejím vlivem být přitahován k Bohu, nechť zahodí všechny předsudky světské i náboženské, jsou-li zde a nastoupí cestu. Vlivem víry přitáhneme si i věci velké, naše víra vzroste, neboť Bůh se bude projevovat hmatatelně a tím bude mystik na cestě posilován. Víra i v negativním smyslu, tedy nevíra, je povahy magnetické a bere sebou vše, co víra dává. Kdo nevěří v Boha, olupuje se o nejvyšší statek, o pomoc v životě nenahraditelnou a jde zcela jistě vstříc zkáze, jak duševní, tak i hmotné. Nedívej se na lidi zdánlivě šťastné a bohaté, jimž na chvíli vše se daří a kteří se chlubí, že v nic nevěří. Tací bývají jistě stíháni nezdarem a zkázou, která přichází jako blesk z čistého nebe. Život to potvrzuje a nemůže být jinak, neboť kdo popírá život, světlo a pravdu, tem musí dřív či později okusit sám této nevíry a tou je neštěstí, smrt, tma a bída. Dostaneš jen to, v co věříš, že dostaneš. Takovou víru musíš mít. Tu nemůžeš získat žádným úsilím, víra je něco, co prostě máš. Taková víra předpokládá, že žiješ ve stavu totálního vědomí. Víra, která vyrostla v poznání, je světlo, které zahání temnotu.
Účinky víry. Nic na světě nebylo tak trpce napadeno, proti ničemu nebylo tak zuřivě bojováno, nic tak zneužito, jako křesťanské náboženství. Jedině vírou bylo ustaveno Kristovo učení a přežilo a překonalo rozhodnutí velké římské říše je zničit. Jaký to nepoměr mezi hrstkou Kristových následovníků a velkou a mocnou říší římskou. A přesto mocná říše se zhroutila, kdežto Kristovo učení trvá a rozšířilo se do všech koutů Země. Kdo mohl by vyčíst všechny zázraky, jež učinila víra v dějinách lidstva? Vírou učiněny byly všechny velké objevy a vynálezy. Nadlidská vytrvalost byla umožněna vírou ve vlastní moc vykonat a dokonat dílo. Spatří-li člověk záblesk této ohromné moci, uvolněné v jeho nitru, nebude již pochybovat. Základ jeho víry je dán a on neustane, až odhalí sebe samého, svou podstatu. Víra stravující duši byla vždy mocí, která poháněla věci na světě, budovala velká náboženství, nové filosofie. Vírou vykonal Abraham své dílo, vírou vedl Mojžíš děti Izraele pouští, všichni proroci Starého zákona zdůrazňovali zázračnou moc víry. Kolikrát Kristus řekl: A víra tvá tě uzdraví. Podle tvé víry. Proč jste tak bázliví? Jak to přijde, že nemáte víry?
Jsme-li zakotveni ve víře, nepřátelské myšlenky nebudou míti nad námi moc, protože náš kladný, tvořivý postoj zaplaší je z naší mysli. Budeme silní vědomím Boha v sobě, neboť víme, že přebývá v nás duchem, kterého nám dal. Postřehne-li člověk své přátelství s velkou Tvůrčí mocí, pak je v pravdě božím synem a vítězí nad vším, co ho chce strhnout dolů. Všechny kladné síly světa se spojí, aby mu dopomohly k cíli. Víra, že jsme božími dětmi, víra, že jsme životní částí velké tvůrčí síly ve vesmíru, že jsme živoucí částí samého věčného Boha, přetvoří naše životy. Duchovní říše je nekonečně větší než ta, kterou poznáváme smysly tělesnými. Náš fyzický zrak obsáhne jen blízké okolí. Náš duchovní, vnitřní zrak je nekonečně bystřejší, není omezen zdmi ani vzdáleností v prostoru a času. Duchovní nebo vnitřní smysly jsou podstatou vyššího Já. Každý čin génia děje se působením těchto jemnějších smyslů. Víra je používání duchovních smyslů a důvěra v ně. Každý pták, zvíře a hmyz důvěřují těmto smyslům a používají jich víc než člověk.
Víra je moudrostí a duchovní silou, založenou na mnohem vyšších principech, než je lidský rozum, neboli vědění hmotné. Víra může být zvětšována modlitbou nebo žádostí obrácenou k Nejvyšší síle. Víra je podstatou věcí, ve které doufáme. Víra je vlastností myšlenky, má sílu dosáhnout věcí vytoužených. Pravá cesta životem je být veden smysly duchovními, žádat Nejvyššího, abych byl veden správně a uvádět je v činné zasahování do praktického života. Vědomosti, kterých se nám dostává, když jsme vedeni duchem, nepotřebují namáhavého studia, ba nepotřebují vůbec žádného studia, jako opice, když jí kousne jedovatý had, ví o rostlině, která ji poskytne protijed, jako kočka najde cestu domů, byť byla na míle vzdálená. Opravdový umělec, který má vyšší cíle, zapomíná často na tělo i na smysly tělesné a v těch chvílích má jeho duch úplnou převahu, duchovní smysly ovládají tělo a výsledky tomu pak odpovídají. Jestliže nemůžeš usnout, zapomeň, že máš tělo a řekni si: žádám s pomocí Nejvyšší moci, aby mé tělesné smysly pozbyly moci, abych nevěděl o jejich existenci a užívání. Tělo, které se chce stále uplatňovat svými smysly, zdržuje ducha a zamezuje jeho činnost.
Důležitost víry. Celá lidská společnost je udržovaná vírou. Bez víry by nebylo života, podnikání, obchodů, založení rodiny apod. I vědci věří, že jejich nauky jsou správné. Nejvíce víry je ale člověku třeba v náboženství a v duchovních vědách. To proto, že pracujeme bezprostředně s jemnými a rychlými vibracemi myšlenek, představ, idejí. Mnohdy jen tomu, kdo věří v možnost, v účinek a v nauku, se práce v této oblasti daří. Víra a důvěra zde znamenají dveře poznání otevřené, nevíra a zlehčování jsou dveřmi námi zavřenými. Skeptikové a kritikové zlehčují a předem nevěří v tyto možnosti, nemají a ani nemohou pak mít vlastní zkušenosti. Naše víra či představa o věcech duchovních a posmrtných má rozhodující vliv na náš duchovní vývoj i na naše stavy posmrtné, když nehmotná duše opustí hmotné tělo. Každá představa je vysílaná do astrálu, tam se udržuje a když po smrti vstoupí duše do této neviditelné říše, je jimi obklopena a jistou dobu tuto zdánlivou jakoby skutečnost, kterou sama vyprojektovala, prožívá. Tak katolické nebe je po staletí a tisíciletí tvořeno podobně smýšlejícími katolíky, indiánské nebe podobným procesem bere podobu věčných lovišť a též učenec, který celý život prožil ve své laboratoři nebo knihovně a jen studoval a na nic jiného nemyslel, bude mnoho let připoután k těmto místům. Rovněž tak úředník bude poután do své kanceláře a každý jiný, ať muž či žena, kteří se dali připoutat svým hmotným zaměstnáním tak, že celá jejich duše byla jejich prací vstřebána. Naše víra je tedy i naším osudem posmrtným.
..........................................................................................................................................................................................
pokračování článku .................
