Krátké obeznámení
Poslední dny jsem se dlouho zamýšlel nad tím, kde začít, co vlastně napsat. Co zveřejnit a co nechat být, protože to vše, je pro mne minulost. Je to minulost, která mne změnila a dostala až sem. Sem do dnešního dne, kdy v daném tady a teď, cítím jen Lásku, svobodu a vnitřní naplnění.
Nechal jsem myšlenky jen plynout a naslouchal věcem, které přicházejí a jako by přicházely rozpolcené informace. Jedny hlasy říkaly, že mám, že mohu zveřejnit, protože jen tak je to správné a čisté a jiné hlasy říkaly že ne, že do toho nikomu nic není, kdo že jsem a čím jsem prošel, že zase se najdou jen ti co budou posuzovat, odsuzovat, hodnotit a soudit.
Vedl jsem dokonce docela dlouhý rozhovor i s Mílou, o tom jak chci přistoupit zde ke psaní a informacím, které mám. Nemohu říci že by plně souhlasila. Neoplývá radostí, že jsem se rozhodl k věcem přistupovat jinak a že mám v úmyslu mnoho věcí zveřejnit, protože chci psát jinak. Nechci zde opisovat knihy, ty si můžeme přečíst , nemám v úmyslu si zde ani vymýšlet a nebo jen tak vyprávět o jiných, co jsem kde zaslechl. Chci psát především o tom, co a jak prožívám či jsem prožil sám, jak věci přicházely, jak jsem je vnímal, co u toho prožíval a podobně. Pochopitelně toto obnáší i to, že „musím“ občas zveřejnit i ty bytosti, které toho byly součástí. Tak s tím zrovna Míla sama za sebe moc nesouhlasí. Chápu to, rozumím tomu, jenže to není tak, že by s tím nesouhlasili ani andělé. Tohle je její nesouhlas, její osobní, který se odehrává především v hlavě a vytváří si jen na nějakém základě sama. Nakonec sama řekla jednu krásnou větu a dodala že prý je moje, že mne jen tlumočí a tím bylo rozhodnuto. Řekla,cituji: „ věci přece Kájo nejsou složité, složité si je děláme jen my sami“. Toto asi rozhodlo.
Dovedlo mne to k tomu že nemám, nemohu a ani nechci brát stále ohledy na to, co se zde komu líbí, či nelíbí, když k věcem přistupuji s Láskou. To, že někdo napravo, nalevo, vzadu, za mnou, nebo přede mnou, bude v dané chvíli vnímat, že na něj útočím, že tohle jsem psát nemusel a že to bylo jinak, je přece jen jeho „problém“. Jsem zde sám za sebe, jsem svobodný, jsem volný a vím, že mohu.
Mohu cokoliv, co chci a pokud to nebude v souladu s Božím plánem a nebude v tom jen Láska a bude v tom posuzování, odsuzování nebo cokoliv jiného, pak já a jen já, budu opět sklízet co jsem zasel. A věřte nebo ne, po tom, čím jsem si v životě prošel, nemám potřebu sklízet nic jiného než Lásku a tak také nemohu nechci a nebudu kolem sebe šířit a sít cokoliv, co by nebylo v souladu s Láskou a nevycházelo s Lásky.
Nikoho ve svém povídání nenutím a nemám v úmyslu nikdy nutit k tomu, aby se do těchto řádků začetl. Nikoho nemám v úmyslu soudit ani škatulkovat, protože to mi nepřísluší a pokud někdo přistoupí k mým písmenkám, větám a myšlenkám, jinak než bych si přál, je to jen a jen jeho rozhodnutí.
Já jsem odpovědný jen za to, co a jak napíšu, nejsem odpovědný za to, jak si to kdo přečte, jak to uslyší a jaké závěry z toho vyvodí. To je každého věc, je to každého rozhodnutí. Jednou se jistě dostanu zde i k tomu, jak jsou naše slova nedokonalá a jak nedokážeme vlastně ani vyjádřit to, co je důležité. Ve slovech, která slyšíme, se nám především objevují naše vlastní příběhy a pocity, které jsme kdy u toho vnímali či měli. Posuzujeme slova podle našich vlastních prožitků a ty jsme zase měli každý jiné, podle toho v jakém prostředí jsme vyrůstali, co na nás působilo a podobně. Je to vše jistě na dlouhá vyprávění a zde jsem v dané chvíli omezen, ne ani tak prostorem, jako spíše časem. Nicméně, jistě se k mnohému v čase dostanu a pokud ne, tak přijdou jiní a budou pokračovat v šíření Světla a Lásky.
Tak jsem se zde trochu zapovídal, ale to nechávám jen své prsty, aby samy vyťukávali na klávesnici právě to, co mám sdělit. Nadpis dnešního článku však je "krátké obeznámení" a tak se pojďme vrátit k tématu.
Celý svůj příběh a všechny prožitky s popisem jak tomu všemu z mého pohledu bylo, zde nejde napsat a není to ani v dané chvíli důležité. Jednoho dne snad o tom všem napíšu knihu, nicméně na to ještě neuzrál čas, protože příběh stále pokračuje. Něco málo o sobě však sdělit musím, protože od nějakého bodu se musím odrazit. A tím bodem zde pro mne není ani nic lepšího než okamžik, kdy a jak jsme se vlastně seznámili.
Než se o našem seznámení s Mílou zmíním, přece jen uvedu něco málo o sobě samotném, protože se nepochybně budeme v čase k mnohému zde vracet.
Mám za sebou dlouhou a trnitou cestu, prošel jsem věcmi, kterými mnozí neprojdou. Taktéž jsem se setkal a to především v posledních letech s mnohým, co většina neprožije a pokud by četli nebo slyšeli vyprávět popravdě takovýto příběh, přinejmenším by zapochybovali, že věci nemohou a nemohly tak být. A přece to tak bylo, prožil jsem to něco, byl jsem toho součástí. Byly chvíle, kdy jsem chtěl vědomě skoncovat se svým životem. Nakonec jsem to vše do téhle chvíle ustál. Nestal jsem se ani alkoholikem, ani jsem nezačal brát drogy. Bylo to velmi složité a těžké období, jsem ale zde a to je důkaz toho, že jsem se nikdy nevzdal, že mne věci, které na mne působily a lidé, kteří mne chtěli zničit a zlomit, toho nedosáhli. Jsem zde, žiju, prožívám, uvědomuji si, došel jsem k poznání a našel jsem sama sebe.
Pročetl jsem mnoho knih různého žánru, pročetl bezpočet duchovních a jiných textů na internetu, koupil si a vyslechl mnoho nahrávek na různá témata. Tohle vše mne motivovalo kdysi v práci něco dosáhnout, něco vybudovat.
Firma, kterou jsem vlastnil, se na trhu chovala jinak, než bylo zvykem, byla také jinak řízena a vybudovali jsme něco, co v dané době a v daném oboru bylo neobvyklé. Podnikání však bylo ukončeno, protože se proti postavily síly, kterým jsem neuměl v té době vzdorovat. Mimo jiné, zahraniční konkurence neměla pravděpodobně zájem, abychom se zde rozvíjeli a tak jsme jednoho dne skončili v insolvenci a já byl soudně stíhán za podvody a do komplikací se s tím vším, dostala tak i moje dcera.
Soudy se táhly několik let a nakonec jsem byl uznán vinným a odsouzen. Nevzdal jsem to, protože věci byly jinak, než mi systém předkládal. Neměl jsem v ruce nic, všichni se ode mne odvrátili, měl jsem jen víru. Krajský soud mne nakonec zprostil všech obvinění. To, co změnilo výsledek, byla každodenní mnohaletá práce s energiemi a moje víra, že to bylo jinak. Soud jsem tedy nakonec vyhrál, bylo to však jen malé vítězství, protože tentýž systém, který mne poslal před soud, soudil a nakonec odsoudil, mne také v podstatě připravil o všechno. Ano nakonec tentýž systém řekl, že to bylo asi jinak a osvobodil mne. Nikdy však nesmazal a nesmaže neskutečné dopady toho všeho, na mnou osobu, dceru a moje blízké.
Ne, na nikoho se dávno nezlobím a nikomu nic nevyčítám, všem jsem odpustil, protože z druhé strany si plně uvědomuji, že věci mi do života nevstoupily náhodou. Vše jsem přijal a dnes se na mnohé kolem sebe díky tomu všemu, dívám jinak. Pochopil jsem také, co je důležité, co má skutečnou hodnotu, čeho si vážit a za co být vděčný.
V těžkých chvílích a nebylo jich málo, mne opravdu držela jen víra, kterou jsem si tvořil a po kouskách budoval. Držela mne také má dcera a já jistě ji. Samozřejmě, že máme díky těmto všem prožitkům k sobě mimořádný vztah. A když jsem zde již zmínil, že mám dceru, kterou miluji, musím zde taktéž zmínit, že mám ještě syna, kterého samozřejmě miluji také, jen ten vztah je trochu jiný .
Výše uvedené věci jsem uvedl z důvodů, že se jistě v mnoha prožitcích objeví a z nějakého bodu jsem se potřeboval odrazit. Celý můj životní příběh, jak již bylo napsáno, by vydal na několik knih a v dané chvíli není důležitý, protože není důležité co bylo, stejně tak, jako co bude. Je jen tady a teď, nic víc, ani nic méně a tohle se máme naučit žít a přesto celá řada z nás žije naprostou většinu života v minulosti, někdy sní o budoucnosti a málo, velmi málo prožíváme to tady a teď, ten jedinečný a neopakovatelný okamžik a neuvědomujeme si, že toto tady a teď, tvoří náš zítřek a z pohledu zítřka, je pak zase dnešek jen minulostí. Položte si tedy otázku, jaký jen můžeme očekávat zítřek, když dnes, tuhle chvíli prožíváme v minulosti. Mnohdy žijeme právě v té minulosti, protože neumíme přijat onu přítomnost, to tady a teď a myslíme si, že tím, jak se budeme neustále otáčet a nepřijímat to tady a teď, se v našich životech něco změní. Bohužel tak to nefunguje, o tom však někdy jindy a na jiném místě.
Pro tuhle chvíli je zde informací k zamyšlení více než dost a tak se s Vámi v tomto tady a teď rozloučím a příště jistě navážu na tohle povídání.
Ještě jedno malé upozornění, které mi přichází. Svým povídáním a tím, že zde napíšu nebo sdělím něco ve smyslu, že můj život byl, či je komplikovaný, tím nemám na mysli, že životy nebo prožitky jiných, jsou jednoduší nebo naopak složitější, protože každý nakonec prožíváme jen to, co máme a mnohdy jen to, k čemu jsme se zavázali. Můžeme však mnoho věcí prožít jinak, protože máme v každém tady a teď možnost volby a rozhodnutí. O tom však opět někdy jindy.
S Láskou a v Lásce Kája
6.ledna 2015
Nechal jsem myšlenky jen plynout a naslouchal věcem, které přicházejí a jako by přicházely rozpolcené informace. Jedny hlasy říkaly, že mám, že mohu zveřejnit, protože jen tak je to správné a čisté a jiné hlasy říkaly že ne, že do toho nikomu nic není, kdo že jsem a čím jsem prošel, že zase se najdou jen ti co budou posuzovat, odsuzovat, hodnotit a soudit.
Vedl jsem dokonce docela dlouhý rozhovor i s Mílou, o tom jak chci přistoupit zde ke psaní a informacím, které mám. Nemohu říci že by plně souhlasila. Neoplývá radostí, že jsem se rozhodl k věcem přistupovat jinak a že mám v úmyslu mnoho věcí zveřejnit, protože chci psát jinak. Nechci zde opisovat knihy, ty si můžeme přečíst , nemám v úmyslu si zde ani vymýšlet a nebo jen tak vyprávět o jiných, co jsem kde zaslechl. Chci psát především o tom, co a jak prožívám či jsem prožil sám, jak věci přicházely, jak jsem je vnímal, co u toho prožíval a podobně. Pochopitelně toto obnáší i to, že „musím“ občas zveřejnit i ty bytosti, které toho byly součástí. Tak s tím zrovna Míla sama za sebe moc nesouhlasí. Chápu to, rozumím tomu, jenže to není tak, že by s tím nesouhlasili ani andělé. Tohle je její nesouhlas, její osobní, který se odehrává především v hlavě a vytváří si jen na nějakém základě sama. Nakonec sama řekla jednu krásnou větu a dodala že prý je moje, že mne jen tlumočí a tím bylo rozhodnuto. Řekla,cituji: „ věci přece Kájo nejsou složité, složité si je děláme jen my sami“. Toto asi rozhodlo.
Dovedlo mne to k tomu že nemám, nemohu a ani nechci brát stále ohledy na to, co se zde komu líbí, či nelíbí, když k věcem přistupuji s Láskou. To, že někdo napravo, nalevo, vzadu, za mnou, nebo přede mnou, bude v dané chvíli vnímat, že na něj útočím, že tohle jsem psát nemusel a že to bylo jinak, je přece jen jeho „problém“. Jsem zde sám za sebe, jsem svobodný, jsem volný a vím, že mohu.
Mohu cokoliv, co chci a pokud to nebude v souladu s Božím plánem a nebude v tom jen Láska a bude v tom posuzování, odsuzování nebo cokoliv jiného, pak já a jen já, budu opět sklízet co jsem zasel. A věřte nebo ne, po tom, čím jsem si v životě prošel, nemám potřebu sklízet nic jiného než Lásku a tak také nemohu nechci a nebudu kolem sebe šířit a sít cokoliv, co by nebylo v souladu s Láskou a nevycházelo s Lásky.
Nikoho ve svém povídání nenutím a nemám v úmyslu nikdy nutit k tomu, aby se do těchto řádků začetl. Nikoho nemám v úmyslu soudit ani škatulkovat, protože to mi nepřísluší a pokud někdo přistoupí k mým písmenkám, větám a myšlenkám, jinak než bych si přál, je to jen a jen jeho rozhodnutí.
Já jsem odpovědný jen za to, co a jak napíšu, nejsem odpovědný za to, jak si to kdo přečte, jak to uslyší a jaké závěry z toho vyvodí. To je každého věc, je to každého rozhodnutí. Jednou se jistě dostanu zde i k tomu, jak jsou naše slova nedokonalá a jak nedokážeme vlastně ani vyjádřit to, co je důležité. Ve slovech, která slyšíme, se nám především objevují naše vlastní příběhy a pocity, které jsme kdy u toho vnímali či měli. Posuzujeme slova podle našich vlastních prožitků a ty jsme zase měli každý jiné, podle toho v jakém prostředí jsme vyrůstali, co na nás působilo a podobně. Je to vše jistě na dlouhá vyprávění a zde jsem v dané chvíli omezen, ne ani tak prostorem, jako spíše časem. Nicméně, jistě se k mnohému v čase dostanu a pokud ne, tak přijdou jiní a budou pokračovat v šíření Světla a Lásky.
Tak jsem se zde trochu zapovídal, ale to nechávám jen své prsty, aby samy vyťukávali na klávesnici právě to, co mám sdělit. Nadpis dnešního článku však je "krátké obeznámení" a tak se pojďme vrátit k tématu.
Celý svůj příběh a všechny prožitky s popisem jak tomu všemu z mého pohledu bylo, zde nejde napsat a není to ani v dané chvíli důležité. Jednoho dne snad o tom všem napíšu knihu, nicméně na to ještě neuzrál čas, protože příběh stále pokračuje. Něco málo o sobě však sdělit musím, protože od nějakého bodu se musím odrazit. A tím bodem zde pro mne není ani nic lepšího než okamžik, kdy a jak jsme se vlastně seznámili.
Než se o našem seznámení s Mílou zmíním, přece jen uvedu něco málo o sobě samotném, protože se nepochybně budeme v čase k mnohému zde vracet.
Mám za sebou dlouhou a trnitou cestu, prošel jsem věcmi, kterými mnozí neprojdou. Taktéž jsem se setkal a to především v posledních letech s mnohým, co většina neprožije a pokud by četli nebo slyšeli vyprávět popravdě takovýto příběh, přinejmenším by zapochybovali, že věci nemohou a nemohly tak být. A přece to tak bylo, prožil jsem to něco, byl jsem toho součástí. Byly chvíle, kdy jsem chtěl vědomě skoncovat se svým životem. Nakonec jsem to vše do téhle chvíle ustál. Nestal jsem se ani alkoholikem, ani jsem nezačal brát drogy. Bylo to velmi složité a těžké období, jsem ale zde a to je důkaz toho, že jsem se nikdy nevzdal, že mne věci, které na mne působily a lidé, kteří mne chtěli zničit a zlomit, toho nedosáhli. Jsem zde, žiju, prožívám, uvědomuji si, došel jsem k poznání a našel jsem sama sebe.
Pročetl jsem mnoho knih různého žánru, pročetl bezpočet duchovních a jiných textů na internetu, koupil si a vyslechl mnoho nahrávek na různá témata. Tohle vše mne motivovalo kdysi v práci něco dosáhnout, něco vybudovat.
Firma, kterou jsem vlastnil, se na trhu chovala jinak, než bylo zvykem, byla také jinak řízena a vybudovali jsme něco, co v dané době a v daném oboru bylo neobvyklé. Podnikání však bylo ukončeno, protože se proti postavily síly, kterým jsem neuměl v té době vzdorovat. Mimo jiné, zahraniční konkurence neměla pravděpodobně zájem, abychom se zde rozvíjeli a tak jsme jednoho dne skončili v insolvenci a já byl soudně stíhán za podvody a do komplikací se s tím vším, dostala tak i moje dcera.
Soudy se táhly několik let a nakonec jsem byl uznán vinným a odsouzen. Nevzdal jsem to, protože věci byly jinak, než mi systém předkládal. Neměl jsem v ruce nic, všichni se ode mne odvrátili, měl jsem jen víru. Krajský soud mne nakonec zprostil všech obvinění. To, co změnilo výsledek, byla každodenní mnohaletá práce s energiemi a moje víra, že to bylo jinak. Soud jsem tedy nakonec vyhrál, bylo to však jen malé vítězství, protože tentýž systém, který mne poslal před soud, soudil a nakonec odsoudil, mne také v podstatě připravil o všechno. Ano nakonec tentýž systém řekl, že to bylo asi jinak a osvobodil mne. Nikdy však nesmazal a nesmaže neskutečné dopady toho všeho, na mnou osobu, dceru a moje blízké.
Ne, na nikoho se dávno nezlobím a nikomu nic nevyčítám, všem jsem odpustil, protože z druhé strany si plně uvědomuji, že věci mi do života nevstoupily náhodou. Vše jsem přijal a dnes se na mnohé kolem sebe díky tomu všemu, dívám jinak. Pochopil jsem také, co je důležité, co má skutečnou hodnotu, čeho si vážit a za co být vděčný.
V těžkých chvílích a nebylo jich málo, mne opravdu držela jen víra, kterou jsem si tvořil a po kouskách budoval. Držela mne také má dcera a já jistě ji. Samozřejmě, že máme díky těmto všem prožitkům k sobě mimořádný vztah. A když jsem zde již zmínil, že mám dceru, kterou miluji, musím zde taktéž zmínit, že mám ještě syna, kterého samozřejmě miluji také, jen ten vztah je trochu jiný .
Výše uvedené věci jsem uvedl z důvodů, že se jistě v mnoha prožitcích objeví a z nějakého bodu jsem se potřeboval odrazit. Celý můj životní příběh, jak již bylo napsáno, by vydal na několik knih a v dané chvíli není důležitý, protože není důležité co bylo, stejně tak, jako co bude. Je jen tady a teď, nic víc, ani nic méně a tohle se máme naučit žít a přesto celá řada z nás žije naprostou většinu života v minulosti, někdy sní o budoucnosti a málo, velmi málo prožíváme to tady a teď, ten jedinečný a neopakovatelný okamžik a neuvědomujeme si, že toto tady a teď, tvoří náš zítřek a z pohledu zítřka, je pak zase dnešek jen minulostí. Položte si tedy otázku, jaký jen můžeme očekávat zítřek, když dnes, tuhle chvíli prožíváme v minulosti. Mnohdy žijeme právě v té minulosti, protože neumíme přijat onu přítomnost, to tady a teď a myslíme si, že tím, jak se budeme neustále otáčet a nepřijímat to tady a teď, se v našich životech něco změní. Bohužel tak to nefunguje, o tom však někdy jindy a na jiném místě.
Pro tuhle chvíli je zde informací k zamyšlení více než dost a tak se s Vámi v tomto tady a teď rozloučím a příště jistě navážu na tohle povídání.
Ještě jedno malé upozornění, které mi přichází. Svým povídáním a tím, že zde napíšu nebo sdělím něco ve smyslu, že můj život byl, či je komplikovaný, tím nemám na mysli, že životy nebo prožitky jiných, jsou jednoduší nebo naopak složitější, protože každý nakonec prožíváme jen to, co máme a mnohdy jen to, k čemu jsme se zavázali. Můžeme však mnoho věcí prožít jinak, protože máme v každém tady a teď možnost volby a rozhodnutí. O tom však opět někdy jindy.
S Láskou a v Lásce Kája
6.ledna 2015
