Těžký den
Vítám Vás v tomto tady a teď …… venku je tma jako v pytli a já odložil spousty věcí, abych se zde mohl zastavit a pár písmenek přidat.
Míla mne velmi, opravdu velmi překvapila a tím samozřejmě potěšila, protože moje předchozí povídání zveřejnila bez nějakých připomínek a úprav. Myslel jsem si, že to s ní v tomto směru bude složitější, vysvětlit ji, že je čas abychom k věcem přistupovali jinak a že, psát o sobě formou příběhů a prožitků není nic proti ničemu. Věřím, že jsou mezi námi bytosti, kterým podobné věci mohou v určitých životních situacích velmi pomoci.
Nicméně pokud se na zveřejnění a přístup Míly podívám z jiného úhlu pohledu, tak zase vnímám, že jsem si zde právě vytvořil docela velký závazek sám k sobě. To mi však v dané chvíli nevadí a tak, jako chci vědomě růst, tak se chci vědomě rozdělit o spousty věcí, které byly, či jsou součástí onoho růstu, poznávání a neustále cesty ke Světlu.
V době, kdy jsem zjistil, že je článek bez úprav zveřejněný, mne to potěšilo, jak již jsem sdělil, ovšem pak musím také sdělit nebo se podělit, že jsem velmi dobře vnímal, jak se andělé a moji průvodci usmívají, protože říkali něco v tom smyslu „máš Kájo, co jsi chtěl „.
Je to však milé, hezké a mám z toho velmi příjemný pocit a tímto bych zde chtěl jen v krátkosti poděkovat nejen Míle samotné, za přístup k tomuto všemu, chtěl bych také poděkovat a děkuji svým andělům a průvodcům, kteří opravdu dbají na to, aby věci byly zde tak, jak mají být.
Tak a nyní po krátkém úvodu pojďme dále k povídání. Opět se ještě malinko navrátíme v čase, abych mohl poskytnout ještě pár informací, které nemusí v dané chvíli zapadnout tak a tam, kde mají, nicméně jednoho dne se nám jistě vykreslí obraz celý a jsou pro budoucnost a nějaké malinké pochopení docela důležité, protože jsou nedílnou součástí toho všeho.
Na ten den si vzpomínám velmi dobře a nikdy na něj nezapomenu. Tedy, dávno jsem jej opustil, protože je to pro mne již minulost, nicméně pro mne samotného se toho událo až příliš a byl to den, nebo je to den, kdy se věci kolem mne tak nějak začaly jinak měnit.
Psal se čtvrtek a bylo 4. 9. 2014
Nevzpomínám si, že by se něco mimořádného toho dne odehrálo. Jen večer, když jsem usedl k počítači, jsem našel po dlouhé době nějaký nový vzkaz v emailu, jako reakci na jeden ze svých „inzerátů“, který byl někde uveřejněn.
Většinou se na nějakých seznamovacích portálech objevoval nějaký můj text. Nikdy jsem neměl v úmyslu být sám a po partnerovi jsem opravdu toužil. Od doby rozvodu jsem si vždy s někým psal anebo se stýkal. Nikdy to však nebylo na dlouho, protože……..nicméně, to je na samostatné téma, jak a proč to bylo a proč to byly právě ženy, kdo měnil jakýmsi způsobem můj život a velmi mne každá, s kterou jsem si byť jen psal, v mém životě obohatila a posunula. Není jediná, na kterou bych řekl něco negativního, nebo ji přál něco zlého. Každá byla ojedinělá a z jistého pohledu výjimečná. Věřím, že se k tomu jednou dostanu a popíšu, jak to vše bylo z mého pohledu a vnímání. Nicméně každé z nich děkuji, ať jsem si s ní třeba vyměnil jen pár řádků, za prožitky, které mi tím umožnila prožít.
Text, který jsem toho dne obdržel, byl velmi stručný, jeho celé znění bylo:
„ Krásná slova! Lépe bych to sama nenapsala! Milena.“
Nepřistupoval jsem k tomu nijak zvláštně a v dané chvíli jsem netušil, co vše, s těmi pár písmenky do mého života nakonec vstoupí a jak se to vše vyvine. Patřím k těm, co jsou vnitřně přesvědčeni a ví, že nic, naprosto nic, není v našich životech náhoda, přestože v dané chvíli danému nemusíme rozumět. Ani já v dané chvíli netušil, co vše s těmito písmenky přichází. A jak to vlastně bylo.
Pokud jsem zde zveřejnil její text, pak aby to bylo spravedlivé a vyrovnané, zveřejním i to jaká byla má odpověď jí. Cituji:
“ ....přeji hezké tady a teď, milá známá neznámá,
děkuji za milá písmenka, nebylo jich mnoho, ale potěšilo každé jedno z nich. Nevím přesně, který text máte na mysli, protože, pokud se nepletu, tak se jich tam pohybuje více. Občas něco napíšu. Ne že bych hledal, to už jsem opustil, protože, přece jen jsem došel k závěru, že tak to nechodí. Nicméně to zase neznamená, že bych sám vztah nechtěl, takže by se dalo říci, že si zde protiřečím. Ani to však není tak, jak se jeví. Nehledám, nicméně jsem připraven přijmout do svého života vztah a v tom je z mého pohledu obrovský rozdíl. Nemám žádné podmínky, pokud ona bytost přijme mne takového, jaký jsem a já ji. Pak není potřeba mít žádné podmínky a nic se nemusí řešit.
Ještě jednou děkuji za milá písmenka a pro zajímavost posílám jedno foto, abyste měla alespoň nějakou představu kdo že je, či byl na druhé straně.
S Láskou a v Lásce Kája „
Dnes oba víme, že to náhoda nebyla a že to vše, byla a je součást plánu, ke kterému my dva stále máme málo informací, nicméně jej žijeme a prožíváme. Dnes již vím, že toho dne nás daly dohromady síly, které si v dané chvíli stále neumíme plně představit a vysvětlit. Můžeme to klidně nazývat anděly, energií, nebo jakkoliv jinak, na tom v dané chvíli vůbec nezáleží a i nám se jednoho dne ten obraz vykreslí, proč a jak to bylo. V Každém případě to vše začalo hodně dávno. Není tím myšleno před dny, týdny, nebo roky. Nemám zde na mysli ani žádné století, kdy to začalo, protože to začalo před tisíci, mnoha tisíci lety. To víme zcela jistě, jak, ještě nevíme. Nicméně jsme přesvědčeni, že se nám ten obraz jednoho dne celý vykreslí.
Oba si dnes uvědomujeme, a víme, že k sobě máme blíže, než si vůbec myslíme a umíme si představit. Víme, že jsme se nesetkali poprvé a naše společné kořeny sahají velmi hluboce do „minulosti“.
Nicméně nadpis dnešního povídání však vypovídá o těžkém dnu v mém životě a tak se na něj podívejme trochu blíže a jinak, protože je to jakýsi den s velkým D, kdy se mnohé kolem začalo měnit.
Byl to den poté, takže zde byl pátek a já se opravdu moc v noci nevyspal. Do postele jsem šel poměrně pozdě, přestože jsem byl utahaný. Přesně jsem si ani neuvědomoval z čeho. Myslel jsem si, že je to přece jen z přepracování, když jsem poslední tři dny trávil doma celá odpoledne ukládáním dřeva. Nicméně, pak jsem pochopil, že tomu tak není a že to není ani tak fyzická únava, kterou pociťuji, jako spíše jde o podvědomou psychickou únavu. Podvědomou snad, protože na vědomé úrovni si plně ani neuvědomuji, nebo možná spíše nepřipouštím, že se mne věci kolem týkají nebo, že bych se jimi zabýval a přesto se tak jistě právě na podvědomé úrovni děje a člověk to stále, aniž si to uvědomuje, v sobě má.
Celý den v práci jsem se cítil unavený a vnímal jsem, že rodiče dnes na týden odjíždějí se svými známými někam, no řekněme dovolenou. Sice jen zde asi kousek od domova, kde si dokonce tentokráte budou sami i vařit, jak jsem z toho mála, co sdělili, pochopil a dověděl se, ale přeji jim, aby na chvíli z tohoto prostředí vypadli a přišli na jiné myšlenky. Nepochybně si to zaslouží. Přál jsem si ten den přijít domů dříve, abych je ještě zastihl, to se mi však nepodařilo a po příchodu domů někde kolem druhé odpoledne mne doma čekalo překvapení.
Na schodech jsem našel obálku se zeleným pruhem, což opět značilo, že jde o nějakou nemilou poštu, protože co jiného by to bylo. Docela mne hned překvapilo, že tohle rodiče přebrali a to i přesto, že je to určeno do vlastních rukou. Již několikráte jsem jim vysvětloval, že mi poštu nemají přebírat. Nicméně se stalo a až se vrátí, jistě jim k tomu něco opět v klidu povím, protože pokud to leží na poště, tak mi neběží žádná lhůta a získávám tolik potřebný čas.
Vzal jsem si obálku a šel s ní nahoru. Pustil jsem si počítač a než najel, tak jsem onu poštu přece jen otevřel. Čekal bych, že to bude vyrozumění ze soudu, ale již na obálce bylo napsáno, že jde o exekuční úřad, tak mi bylo jasné, že se bude zase jednat o nějaké exekuce.
Když jsem ji otevřel a začetl jsem se, oč se jedná, byl jsem v šoku, pokud to takto mohu nazvat, protože mi exekuční soud sděloval, že zrušil soudně všechna zástavní práva mých rodičů a zdůvodnil to tím, že dům bez toho, by se jen těžko prodával. Nechápal jsem to, nerozuměl jsem tomu v danou chvíli a opravdu jsem z toho neměl ani trochu dobrý pocit. Na konci stálo, že vyrozumění taktéž dostávají moji rodiče a tak jsem ani nevěděl, zda to dostali také v den, kdy odjížděli a zda tedy právě z touto informací, neodjeli někam pryč.
Byl jsem z toho docela hodně podrážděný a říkal si, že vlastně nic zde nemá cenu. Člověk se honí od rána do večera, o něco se snaží a stále se věci kolem ještě naopak zhoršují. Toto opravdu bylo jako studená sprcha, protože pokud jde o mne, tak jsem si zvykl, přijal jsem věci, jak jsou. Jen mne ani ve snu nenapadlo, že to může dojít až do bodu, kdy i rodiče přijdou o střechu nad hlavou. Do dnešního dne jsem se jaksi uklidňoval tím, že ať se stane cokoliv, tak oni přece jen tu střechu nad hlavou budou mít a to, kdo se zde nastěhuje, nebo jak budou s někým novým, kdo by dům v dražbě koupil, vycházet, je přece jen už jejich problém. Nicméně toto opět mění celou tu situaci.
Počítač naběhl a našel jsem tam písmenka od Anežky, která mne tím že byla, samozřejmě potěšila, jen jsem si to asi neužíval tak, jako kdyby zde nebyl ten dopis. Hned se mi vybavil rozhovor, který jsme vedli v neděli u kávy, a ona řekla, že má na každou situaci šest řešení. Tak mne zde nenapadalo žádné, nebo jinak, zase jen dvě. Jednak to nevzdat a přijmout i tohle nové do mého života a nebo, jednoduše s tím životem skončit a byl by klid. Jenže co ti, co zde zůstanou, takže k tomuto kroku jsem se opět nechystal, protože jsem si mimo jiné také plně uvědomoval, že samotnou smrtí nic nekončí. Jen začíná něco jiného. Nezbývalo tedy nic jiného než i tohle nakonec přijat.
Když krajský soud zrušil verdikt okresního soudu a plně mne po letech osvobodil, věděl jsem, že není konec, že přijdou jiné věci, ale toto jsem nečekal. Nechápal jsem to, jak může soud jen tak, zrušit věcné břemeno rodičů a v podstatě z nich udělat tímto nejen bezdomovce, ale také jim možná zkrátit život o několik let a to i přesto, že v podstatě zde je jasný verdikt jiného soudu, že věci byly jinak a že jsem nevinen. Bohužel, i takto funguje náš systém, náš řád, který jsme si vytvořili a svým každodenním přístupem toto vše jen posilujeme. Nechápal jsem to a opravdu celé řadě věcí zase v danou chvíli nerozuměl, ale bylo to tak a nezbývalo, než jako vše doposud, to nechat být, protože není v mých silách toto změnit a vyřešit . Nepochyboval jsem však a nepochybuji ani dnes, že věci nakonec budou jinak a že takto to vše vypadalo jen z toho pohledu tady a teď a to jen proto, že jsem si to připustil, že jsem to tak na podvědomé úrovni viděl.
Přestože nebyl večer, tak jsem si šel lehnout, nechtělo se mi nic dělat, jednak jsem byl utahaný a pak, jaksi vše ztrácelo smysl. Spal jsem asi dlouho, probral se až kolem šesté a první co bylo, byly opět ony myšlenky, co s tím, co s rodiči. Měl jsem potřebu s někým mluvit, připadal jsem si velmi osamocen a chtěl jsem zavolat Anežce, jen jsem si uvědomoval, že ona se tím pak zabývá a věci jí nejsou jedno. Snaží se být silnou, ale ve skutečnosti, ji ani ty věci kolem mne tak úplně jedno nejsou. Napsal jsem ji nakonec jen zprávičku na mobil, že pokud je sama a chtělo by se jí, tak ji rád uslyším. Neozvala se a nakonec jsem byl vlastně rád, protože bych na ní přenášel něco, co nezmění. Přesto, jsem měl neskutečnou potřebu s ní v té době mluvit. V podstatě mi byla tím nejbližším člověkem. Znali jsme se dlouhé měsíce a to i osobně. Byl čas, kdy bych si uměl představit vztah právě s ní a přál bych si jej, jen to nebylo přijato, přesto jsme zůstali velmi blízkými si bytostmi a trávili jsme byť na telefonu dlouhé hodiny. Věděla o mne toho více v té době, než kdokoliv jiný. Hodně mi toho dala a jsem jí za mnohé opravdu neskutečně vděčný.
A v ten den jsem měl opravdu potřebu s ní mluvit, protože jen ona mohla pochopit a nějak mi ulehčit. Neozvala se však, možná jen neměla čas, jsem si říkal a nebo někde je, a bylo to v podstatě jedno. Říkal jsem si, že má svůj život a já nemám právo a nechci ji do něj zasahovat, pokud to sama nevnímá jinak.
To jsem však ještě netušil, jak se právě v tomto dnu a v těchto chvílích vše mění, a jak vše, kolem mne dostane jiný význam a jak jednoho dne do sebe věci zapadnou a z pohledu času je uvidím jinak.
Bylo mi opravdu hrozně blbě, vnímal jsem bolest u srdce a měl jsem docela strach či obavu, nebo jak to popsat, zda to zvládnu, zda to zde se mnou nesekne a co bych dělal, pokud by se mi opravdu něco stalo. Tedy nemyslím, že bych si něco udělal, ale opravdu mi nebylo dobře. Na chvíli mne napadlo, že si zajdu k dědovi pro nějakou kořalku a dám si panáka nebo dva, ale i z toho nakonec sešlo. Věděl jsem, že to jsou všechno jen myšlenky a že je třeba se soustředit na něco jiného. Jen to nešlo a pak, nechtěl jsem zavírat před tím vším oči a tvářit se, jako by se nic nedělo, protože mnozí řeknou „ nevidíš, nevnímáš realitu“.
Naštěstí, dneska vím, co je to realita, jak se tvoří a jak se zcela nesmyslně a jednoduše necháváme ovládat mocnými v různých formách a to jen proto, aby se šířil strach a podporovala tma.
Uvědomoval jsem si a to velmi dlouho, že, pokud bych bydlel sám, někde bez rodičů, jistě by to bylo jiné, ale tady a teď mi opravdu jde o ně.
Jako by nestačilo, že vnímám jakési poškození u Lucky, tak nyní jsem tomu naplno vystaven ještě ve vztahu k rodičům. Kladl jsem si tisíce otázek, proč. Proč se to vše děje a proč jsem tomuto vystaven a proč jakýmsi způsobem trpí, nebo to odnášejí moji nejbližší, mnohdy lidé, kteří s tím v podstatě nemají nic společného.
Nikdy jsem však nepřestal věřit, že jsou to jen zkoušky, a když jsem se po letech nějak srovnal a přijal to všechno a naučil se s tím vším žít, tak jsem nyní vystaven dalším zkouškám a opět samozřejmě složitějším. Věřil jsem však a věřím v něco mnohem více, než jen tento jeden život, protože pokud by tomu tak nebylo a věci by byly jinak, pak by v podstatě tento jeden život ztrácel smysl a mohl bych se chovat jinak. Mohl by ze mne být ten největší barbar a násilník, protože po smrti by nebylo nic. Věřil jsem v něco mezi nebem a zemí, věřil jsem v energie a všechno to kolem a tak jsem nepochyboval a nepochybuji, že to nakonec bude jinak.
Ano, daný den byl pro mne velmi složitým a těžkým a netušil jsem, jaké změny byly v tu chvíli spuštěny a co vše, se bude v mém životě odehrávat, a jak se věci budou vyvíjet a měnit.
Věděl jsem jen to, že si procházím složitými emocemi a věděl jsem, že nezbývá než to vše přijat a věděl jsem, že mne občas na chvíli může ještě někdo srazit na kolena. Nikdy mi však již nikdo nevezme onu svobodu, kterou jsem získal. Myslím tu skutečnou vnitřní svobodu. Jistě, že jsem si říkal, že mne ještě mnohokráte něco srazí na kolena, vždy to však bude jen na malou chvíli, pak se zvednu, stanu se silnějším a půjdu dále.
Dnes však vím, že věci mohou být jinak, že máme každý kolem sebe nejen svého strážného anděla, máme také k dispozici celý Vesmír, jak nahoře tak dole a to je taková spousta energie, že si to nedokážeme ani představit. A můžeme mít a dosáhnout v podstatě čehokoliv, co si jen naše mysl dokáže představit, samozřejmě pokud…........o tom, a mnohém jiném později.
S Láskou a v Lásce Kája
10. ledna 2015
Míla mne velmi, opravdu velmi překvapila a tím samozřejmě potěšila, protože moje předchozí povídání zveřejnila bez nějakých připomínek a úprav. Myslel jsem si, že to s ní v tomto směru bude složitější, vysvětlit ji, že je čas abychom k věcem přistupovali jinak a že, psát o sobě formou příběhů a prožitků není nic proti ničemu. Věřím, že jsou mezi námi bytosti, kterým podobné věci mohou v určitých životních situacích velmi pomoci.
Nicméně pokud se na zveřejnění a přístup Míly podívám z jiného úhlu pohledu, tak zase vnímám, že jsem si zde právě vytvořil docela velký závazek sám k sobě. To mi však v dané chvíli nevadí a tak, jako chci vědomě růst, tak se chci vědomě rozdělit o spousty věcí, které byly, či jsou součástí onoho růstu, poznávání a neustále cesty ke Světlu.
V době, kdy jsem zjistil, že je článek bez úprav zveřejněný, mne to potěšilo, jak již jsem sdělil, ovšem pak musím také sdělit nebo se podělit, že jsem velmi dobře vnímal, jak se andělé a moji průvodci usmívají, protože říkali něco v tom smyslu „máš Kájo, co jsi chtěl „.
Je to však milé, hezké a mám z toho velmi příjemný pocit a tímto bych zde chtěl jen v krátkosti poděkovat nejen Míle samotné, za přístup k tomuto všemu, chtěl bych také poděkovat a děkuji svým andělům a průvodcům, kteří opravdu dbají na to, aby věci byly zde tak, jak mají být.
Tak a nyní po krátkém úvodu pojďme dále k povídání. Opět se ještě malinko navrátíme v čase, abych mohl poskytnout ještě pár informací, které nemusí v dané chvíli zapadnout tak a tam, kde mají, nicméně jednoho dne se nám jistě vykreslí obraz celý a jsou pro budoucnost a nějaké malinké pochopení docela důležité, protože jsou nedílnou součástí toho všeho.
Na ten den si vzpomínám velmi dobře a nikdy na něj nezapomenu. Tedy, dávno jsem jej opustil, protože je to pro mne již minulost, nicméně pro mne samotného se toho událo až příliš a byl to den, nebo je to den, kdy se věci kolem mne tak nějak začaly jinak měnit.
Psal se čtvrtek a bylo 4. 9. 2014
Nevzpomínám si, že by se něco mimořádného toho dne odehrálo. Jen večer, když jsem usedl k počítači, jsem našel po dlouhé době nějaký nový vzkaz v emailu, jako reakci na jeden ze svých „inzerátů“, který byl někde uveřejněn.
Většinou se na nějakých seznamovacích portálech objevoval nějaký můj text. Nikdy jsem neměl v úmyslu být sám a po partnerovi jsem opravdu toužil. Od doby rozvodu jsem si vždy s někým psal anebo se stýkal. Nikdy to však nebylo na dlouho, protože……..nicméně, to je na samostatné téma, jak a proč to bylo a proč to byly právě ženy, kdo měnil jakýmsi způsobem můj život a velmi mne každá, s kterou jsem si byť jen psal, v mém životě obohatila a posunula. Není jediná, na kterou bych řekl něco negativního, nebo ji přál něco zlého. Každá byla ojedinělá a z jistého pohledu výjimečná. Věřím, že se k tomu jednou dostanu a popíšu, jak to vše bylo z mého pohledu a vnímání. Nicméně každé z nich děkuji, ať jsem si s ní třeba vyměnil jen pár řádků, za prožitky, které mi tím umožnila prožít.
Text, který jsem toho dne obdržel, byl velmi stručný, jeho celé znění bylo:
„ Krásná slova! Lépe bych to sama nenapsala! Milena.“
Nepřistupoval jsem k tomu nijak zvláštně a v dané chvíli jsem netušil, co vše, s těmi pár písmenky do mého života nakonec vstoupí a jak se to vše vyvine. Patřím k těm, co jsou vnitřně přesvědčeni a ví, že nic, naprosto nic, není v našich životech náhoda, přestože v dané chvíli danému nemusíme rozumět. Ani já v dané chvíli netušil, co vše s těmito písmenky přichází. A jak to vlastně bylo.
Pokud jsem zde zveřejnil její text, pak aby to bylo spravedlivé a vyrovnané, zveřejním i to jaká byla má odpověď jí. Cituji:
“ ....přeji hezké tady a teď, milá známá neznámá,
děkuji za milá písmenka, nebylo jich mnoho, ale potěšilo každé jedno z nich. Nevím přesně, který text máte na mysli, protože, pokud se nepletu, tak se jich tam pohybuje více. Občas něco napíšu. Ne že bych hledal, to už jsem opustil, protože, přece jen jsem došel k závěru, že tak to nechodí. Nicméně to zase neznamená, že bych sám vztah nechtěl, takže by se dalo říci, že si zde protiřečím. Ani to však není tak, jak se jeví. Nehledám, nicméně jsem připraven přijmout do svého života vztah a v tom je z mého pohledu obrovský rozdíl. Nemám žádné podmínky, pokud ona bytost přijme mne takového, jaký jsem a já ji. Pak není potřeba mít žádné podmínky a nic se nemusí řešit.
Ještě jednou děkuji za milá písmenka a pro zajímavost posílám jedno foto, abyste měla alespoň nějakou představu kdo že je, či byl na druhé straně.
S Láskou a v Lásce Kája „
Dnes oba víme, že to náhoda nebyla a že to vše, byla a je součást plánu, ke kterému my dva stále máme málo informací, nicméně jej žijeme a prožíváme. Dnes již vím, že toho dne nás daly dohromady síly, které si v dané chvíli stále neumíme plně představit a vysvětlit. Můžeme to klidně nazývat anděly, energií, nebo jakkoliv jinak, na tom v dané chvíli vůbec nezáleží a i nám se jednoho dne ten obraz vykreslí, proč a jak to bylo. V Každém případě to vše začalo hodně dávno. Není tím myšleno před dny, týdny, nebo roky. Nemám zde na mysli ani žádné století, kdy to začalo, protože to začalo před tisíci, mnoha tisíci lety. To víme zcela jistě, jak, ještě nevíme. Nicméně jsme přesvědčeni, že se nám ten obraz jednoho dne celý vykreslí.
Oba si dnes uvědomujeme, a víme, že k sobě máme blíže, než si vůbec myslíme a umíme si představit. Víme, že jsme se nesetkali poprvé a naše společné kořeny sahají velmi hluboce do „minulosti“.
Nicméně nadpis dnešního povídání však vypovídá o těžkém dnu v mém životě a tak se na něj podívejme trochu blíže a jinak, protože je to jakýsi den s velkým D, kdy se mnohé kolem začalo měnit.
Byl to den poté, takže zde byl pátek a já se opravdu moc v noci nevyspal. Do postele jsem šel poměrně pozdě, přestože jsem byl utahaný. Přesně jsem si ani neuvědomoval z čeho. Myslel jsem si, že je to přece jen z přepracování, když jsem poslední tři dny trávil doma celá odpoledne ukládáním dřeva. Nicméně, pak jsem pochopil, že tomu tak není a že to není ani tak fyzická únava, kterou pociťuji, jako spíše jde o podvědomou psychickou únavu. Podvědomou snad, protože na vědomé úrovni si plně ani neuvědomuji, nebo možná spíše nepřipouštím, že se mne věci kolem týkají nebo, že bych se jimi zabýval a přesto se tak jistě právě na podvědomé úrovni děje a člověk to stále, aniž si to uvědomuje, v sobě má.
Celý den v práci jsem se cítil unavený a vnímal jsem, že rodiče dnes na týden odjíždějí se svými známými někam, no řekněme dovolenou. Sice jen zde asi kousek od domova, kde si dokonce tentokráte budou sami i vařit, jak jsem z toho mála, co sdělili, pochopil a dověděl se, ale přeji jim, aby na chvíli z tohoto prostředí vypadli a přišli na jiné myšlenky. Nepochybně si to zaslouží. Přál jsem si ten den přijít domů dříve, abych je ještě zastihl, to se mi však nepodařilo a po příchodu domů někde kolem druhé odpoledne mne doma čekalo překvapení.
Na schodech jsem našel obálku se zeleným pruhem, což opět značilo, že jde o nějakou nemilou poštu, protože co jiného by to bylo. Docela mne hned překvapilo, že tohle rodiče přebrali a to i přesto, že je to určeno do vlastních rukou. Již několikráte jsem jim vysvětloval, že mi poštu nemají přebírat. Nicméně se stalo a až se vrátí, jistě jim k tomu něco opět v klidu povím, protože pokud to leží na poště, tak mi neběží žádná lhůta a získávám tolik potřebný čas.
Vzal jsem si obálku a šel s ní nahoru. Pustil jsem si počítač a než najel, tak jsem onu poštu přece jen otevřel. Čekal bych, že to bude vyrozumění ze soudu, ale již na obálce bylo napsáno, že jde o exekuční úřad, tak mi bylo jasné, že se bude zase jednat o nějaké exekuce.
Když jsem ji otevřel a začetl jsem se, oč se jedná, byl jsem v šoku, pokud to takto mohu nazvat, protože mi exekuční soud sděloval, že zrušil soudně všechna zástavní práva mých rodičů a zdůvodnil to tím, že dům bez toho, by se jen těžko prodával. Nechápal jsem to, nerozuměl jsem tomu v danou chvíli a opravdu jsem z toho neměl ani trochu dobrý pocit. Na konci stálo, že vyrozumění taktéž dostávají moji rodiče a tak jsem ani nevěděl, zda to dostali také v den, kdy odjížděli a zda tedy právě z touto informací, neodjeli někam pryč.
Byl jsem z toho docela hodně podrážděný a říkal si, že vlastně nic zde nemá cenu. Člověk se honí od rána do večera, o něco se snaží a stále se věci kolem ještě naopak zhoršují. Toto opravdu bylo jako studená sprcha, protože pokud jde o mne, tak jsem si zvykl, přijal jsem věci, jak jsou. Jen mne ani ve snu nenapadlo, že to může dojít až do bodu, kdy i rodiče přijdou o střechu nad hlavou. Do dnešního dne jsem se jaksi uklidňoval tím, že ať se stane cokoliv, tak oni přece jen tu střechu nad hlavou budou mít a to, kdo se zde nastěhuje, nebo jak budou s někým novým, kdo by dům v dražbě koupil, vycházet, je přece jen už jejich problém. Nicméně toto opět mění celou tu situaci.
Počítač naběhl a našel jsem tam písmenka od Anežky, která mne tím že byla, samozřejmě potěšila, jen jsem si to asi neužíval tak, jako kdyby zde nebyl ten dopis. Hned se mi vybavil rozhovor, který jsme vedli v neděli u kávy, a ona řekla, že má na každou situaci šest řešení. Tak mne zde nenapadalo žádné, nebo jinak, zase jen dvě. Jednak to nevzdat a přijmout i tohle nové do mého života a nebo, jednoduše s tím životem skončit a byl by klid. Jenže co ti, co zde zůstanou, takže k tomuto kroku jsem se opět nechystal, protože jsem si mimo jiné také plně uvědomoval, že samotnou smrtí nic nekončí. Jen začíná něco jiného. Nezbývalo tedy nic jiného než i tohle nakonec přijat.
Když krajský soud zrušil verdikt okresního soudu a plně mne po letech osvobodil, věděl jsem, že není konec, že přijdou jiné věci, ale toto jsem nečekal. Nechápal jsem to, jak může soud jen tak, zrušit věcné břemeno rodičů a v podstatě z nich udělat tímto nejen bezdomovce, ale také jim možná zkrátit život o několik let a to i přesto, že v podstatě zde je jasný verdikt jiného soudu, že věci byly jinak a že jsem nevinen. Bohužel, i takto funguje náš systém, náš řád, který jsme si vytvořili a svým každodenním přístupem toto vše jen posilujeme. Nechápal jsem to a opravdu celé řadě věcí zase v danou chvíli nerozuměl, ale bylo to tak a nezbývalo, než jako vše doposud, to nechat být, protože není v mých silách toto změnit a vyřešit . Nepochyboval jsem však a nepochybuji ani dnes, že věci nakonec budou jinak a že takto to vše vypadalo jen z toho pohledu tady a teď a to jen proto, že jsem si to připustil, že jsem to tak na podvědomé úrovni viděl.
Přestože nebyl večer, tak jsem si šel lehnout, nechtělo se mi nic dělat, jednak jsem byl utahaný a pak, jaksi vše ztrácelo smysl. Spal jsem asi dlouho, probral se až kolem šesté a první co bylo, byly opět ony myšlenky, co s tím, co s rodiči. Měl jsem potřebu s někým mluvit, připadal jsem si velmi osamocen a chtěl jsem zavolat Anežce, jen jsem si uvědomoval, že ona se tím pak zabývá a věci jí nejsou jedno. Snaží se být silnou, ale ve skutečnosti, ji ani ty věci kolem mne tak úplně jedno nejsou. Napsal jsem ji nakonec jen zprávičku na mobil, že pokud je sama a chtělo by se jí, tak ji rád uslyším. Neozvala se a nakonec jsem byl vlastně rád, protože bych na ní přenášel něco, co nezmění. Přesto, jsem měl neskutečnou potřebu s ní v té době mluvit. V podstatě mi byla tím nejbližším člověkem. Znali jsme se dlouhé měsíce a to i osobně. Byl čas, kdy bych si uměl představit vztah právě s ní a přál bych si jej, jen to nebylo přijato, přesto jsme zůstali velmi blízkými si bytostmi a trávili jsme byť na telefonu dlouhé hodiny. Věděla o mne toho více v té době, než kdokoliv jiný. Hodně mi toho dala a jsem jí za mnohé opravdu neskutečně vděčný.
A v ten den jsem měl opravdu potřebu s ní mluvit, protože jen ona mohla pochopit a nějak mi ulehčit. Neozvala se však, možná jen neměla čas, jsem si říkal a nebo někde je, a bylo to v podstatě jedno. Říkal jsem si, že má svůj život a já nemám právo a nechci ji do něj zasahovat, pokud to sama nevnímá jinak.
To jsem však ještě netušil, jak se právě v tomto dnu a v těchto chvílích vše mění, a jak vše, kolem mne dostane jiný význam a jak jednoho dne do sebe věci zapadnou a z pohledu času je uvidím jinak.
Bylo mi opravdu hrozně blbě, vnímal jsem bolest u srdce a měl jsem docela strach či obavu, nebo jak to popsat, zda to zvládnu, zda to zde se mnou nesekne a co bych dělal, pokud by se mi opravdu něco stalo. Tedy nemyslím, že bych si něco udělal, ale opravdu mi nebylo dobře. Na chvíli mne napadlo, že si zajdu k dědovi pro nějakou kořalku a dám si panáka nebo dva, ale i z toho nakonec sešlo. Věděl jsem, že to jsou všechno jen myšlenky a že je třeba se soustředit na něco jiného. Jen to nešlo a pak, nechtěl jsem zavírat před tím vším oči a tvářit se, jako by se nic nedělo, protože mnozí řeknou „ nevidíš, nevnímáš realitu“.
Naštěstí, dneska vím, co je to realita, jak se tvoří a jak se zcela nesmyslně a jednoduše necháváme ovládat mocnými v různých formách a to jen proto, aby se šířil strach a podporovala tma.
Uvědomoval jsem si a to velmi dlouho, že, pokud bych bydlel sám, někde bez rodičů, jistě by to bylo jiné, ale tady a teď mi opravdu jde o ně.
Jako by nestačilo, že vnímám jakési poškození u Lucky, tak nyní jsem tomu naplno vystaven ještě ve vztahu k rodičům. Kladl jsem si tisíce otázek, proč. Proč se to vše děje a proč jsem tomuto vystaven a proč jakýmsi způsobem trpí, nebo to odnášejí moji nejbližší, mnohdy lidé, kteří s tím v podstatě nemají nic společného.
Nikdy jsem však nepřestal věřit, že jsou to jen zkoušky, a když jsem se po letech nějak srovnal a přijal to všechno a naučil se s tím vším žít, tak jsem nyní vystaven dalším zkouškám a opět samozřejmě složitějším. Věřil jsem však a věřím v něco mnohem více, než jen tento jeden život, protože pokud by tomu tak nebylo a věci by byly jinak, pak by v podstatě tento jeden život ztrácel smysl a mohl bych se chovat jinak. Mohl by ze mne být ten největší barbar a násilník, protože po smrti by nebylo nic. Věřil jsem v něco mezi nebem a zemí, věřil jsem v energie a všechno to kolem a tak jsem nepochyboval a nepochybuji, že to nakonec bude jinak.
Ano, daný den byl pro mne velmi složitým a těžkým a netušil jsem, jaké změny byly v tu chvíli spuštěny a co vše, se bude v mém životě odehrávat, a jak se věci budou vyvíjet a měnit.
Věděl jsem jen to, že si procházím složitými emocemi a věděl jsem, že nezbývá než to vše přijat a věděl jsem, že mne občas na chvíli může ještě někdo srazit na kolena. Nikdy mi však již nikdo nevezme onu svobodu, kterou jsem získal. Myslím tu skutečnou vnitřní svobodu. Jistě, že jsem si říkal, že mne ještě mnohokráte něco srazí na kolena, vždy to však bude jen na malou chvíli, pak se zvednu, stanu se silnějším a půjdu dále.
Dnes však vím, že věci mohou být jinak, že máme každý kolem sebe nejen svého strážného anděla, máme také k dispozici celý Vesmír, jak nahoře tak dole a to je taková spousta energie, že si to nedokážeme ani představit. A můžeme mít a dosáhnout v podstatě čehokoliv, co si jen naše mysl dokáže představit, samozřejmě pokud…........o tom, a mnohém jiném později.
S Láskou a v Lásce Kája
10. ledna 2015
