Hranice I

 

Přicházím zde, milý člověče, v dané chvíli, abych se s tebou podělil o věci k zamyšlení. Jsem si plně vědom toho, že ne každý těmto slovům dnes porozumí, protože naprostá většina z těch, co si myslí, že jsou vědomí, jsou nevědomými. Někde v čase jsme ztratili odkazy našich předků a vydali jsme se špatnou cestou v domnění a pokřivené víře, že tohle je správná cesta a že nás přivede k blahobytu

Věci kolem jsme začali poměřovat penězi a zisky a cokoliv, co v podstatě nejde prodat a zpeněžit, jaksi pro nás nemá cenu. Někde na té pokřivené porevoluční cestě jsme obětovali v naší slepotě a namyšlenosti vše včetně dobrých mravů a vzájemně krásných vztahů tomu, čím dneska povětšinou jsme. A čím že to jsme? Považujeme se za vzdělance, přesto jsme nevzdělaní, považujeme se za vědomé a myslíme si, že víme, přesto nevíme téměř nic a jsme naprosto nevědomí.

 Naše nevědomost je naší dnešní každodenní součástí. Opustili jsme všechny dobré mravy a dnes již není schopen a ochoten pozdravit snad ani soused souseda. O dětech, které jsou toho všeho součástí ani nemluvě. Jdou kolem, koukají, koho že to před sebou vidí, ale chybí jim naprostá základní slušnost, kterou je pozdrav. Naši předkové říkali „i ta kráva zabučí“. To, co se v naší společnosti děje, je něco tak zvráceného, že slušná slova na to nestačí.

Menšina silně utlačuje většinu. Ta menšina, to jsou ti, kdo nemají zábrany a myslí si, že mohou cokoliv, a protože jim to z nějakého důvodu neustále tolerujeme, tak tím posilujeme mimo jiné jejich moc.

Pokud se podíváme na cokoliv kolem nás a budeme s čímkoliv nespokojeni, ovšem ve smyslu, že by to z pohledu skutečného Práva a vesmírných zákonů mělo být jinak, pak nemůžeme nakonec nikoho jiného soudit a odsuzovat než sebe sama, protože jsme to byli a jsme my, kdo těm, kdo chtějí neustále více a jsou bezohlední vůči svému okolí a to v jakémkoliv směru, dali tuhle moc. Dali a dáváme jim tuhle moc, protože z našeho pokřiveného pohledu si myslíme, že se něco, cokoliv, v čase bez našeho uvědomění změní. Ne, nezmění se nic, pokud my sami k věcem nezačneme přistupovat jinak a neurčíme těm kolem nás naprosto jasné HRANICE.

Ano, řeč je o hranicích a vše má své hranice. Vesmírné zákony stejně jako pozemské zákony či dobré mravy, to vše jsou v podstatě hranice. Naši předkové byli o poznání chudší, pokud to budeme poměřovat penězi, přesto měli něco, co my jsme ztratili, a to je vědomí. Nazvat to zde můžeme také zdravým selským rozumem pro lepší a jednodušší pochopení.

Na hranice jako takové narazíme všude a je jedno, zda je to v práci, doma či v sousedských vztazích. Své hranice má každá obec stejně jako každý stát. Své hranice kdysi dávno měla různá území, kde vládli ti, kdo toto území v podstatě vlastnili a ony hranice byly pevně dány a nikdo si nedovolil tuhle hranici žádným způsobem překročit, protože pokud se tak stalo, přišel trest.

My jsme dnes všechny hranice opustili a to ve všech směrech a přihlížíme tomu, jak je nám jiní posouvají, či se o to všemožným způsobem snaží. Neděláme nic, protože máme mylnou představu a jsme k tomu jednání dlouhodobě vedeni, že věci máme strpět.

Otázkou je proč bych měl věci STRPĚT. Když se nad tímto slovem zamyslíme, proč bych měl vědomě TRPĚT a neustále někomu či něčemu ustupovat a to jen proto, abych se z nějakého pohledu nedostal do konfliktu z těmi, kdo neustále své hranice posouvají na úkor té mé.

Platilo a stále platí „TAM KDE ZAČÍNÁ MÁ HRANICE A MÉ PRÁVO, TAK PŘESNĚ TAM KONČÍ TVÉ HRANICE A KONČÍ TAM TAKÉ TVÉ PRÁVO.“

Dokonce je jedno, zda v dané chvíli budeme mít na mysli právo vesmíru či právo země – území – kde se nacházím.

Není tomu ještě tak dávno, kdy rodiče jasně určovali hranice svým dětem, bohužel dnes jako by děti již neměly hranice. Nám věci řekli rodiče jednou, pokud jsme nepochopili a nechovali se podle toho, bylo nám to sděleno silným hlasem podruhé a pokud se věci nezměnily, přišel trest. Bohužel dnešní společnost je v tomto opět postavena na hlavu a zákony dětí jsou nadřazeny těm rodičovským. I to jsou hranice a i ty jsou a mohou být dnes takovými, jakými jsou, protože my jsme, jací jsme, a my jsme to dovolili a to opět naší nevědomostí.

Naši předkové by se nikdy snad až na výjimky nechovali tak, jako se chováme dnes my. Ono my nakonec není a nebude většina, ale budou a jsou to ti, kteří si myslí, že mohou cokoliv a je paradoxem, že svým jednáním a chováním utlačují většinu. Většina se nechá utlačovat, protože si myslí, že oni sami jsou nakonec divní, a že ti, kteří se chovají neurvale, se tak chovat mohou.

Za poslední rok jsem se zde setkal s řadou těch, co si myslí, že mohou cokoliv a podle toho se chovají. Do naprosté většiny věcí jsem nezasahoval a nebylo to proto, že bych si myslel, že tito bezpáteřní lidé mají pravdu. Nezasahoval jsem do věcí ze stejných důvodů jako většina z vás. Nechtěl jsem být tím, jak se říká, ošklivcem. Tím, na kterého se okolí dívá, že je divný, že mu stále něco vadí, že s ničím a nikým není spokojen a podobně.

Dostal jsem se však v posledních dnech do situací, kdy jsem si musel uvědomit, kde mne to vše vede a co nám to vše okolo vlastně říká.

Přišel čas, milý člověče, opět bránit a určit to, kde jsou tvé hranice, kde končí právo jednoho a začíná právo toho druhého.

Není v současné době ukázkovější  příklad, než jsou migranti. Položil jsem otázku, proč jsou zde, proč jsou v Evropě. Přišla odpověď, nad kterou by ses měl zamyslet, protože je v ní hlubší a větší pravda, než si vůbec umíš představit.

Přesně ji nezformuluji, ale aby ji bylo porozuměno, zněla asi takto:

„Migranti jsou v Evropě, protože neznají hranice a vám to vyhovuje – ukazují vám svou sílu a jste to Vy, kdo jste nevědomí.“

Položil jsem doplňující otázku: v čem jsme nevědomí a odpovědí bylo:

„Vaše pomoc je Vaše záhuba.“

Nemám osobně v úmyslu dále STRPĚT a tím trpět to, co předvádí zde naše okolí. Máme zde souseda, který je nepochybně velmi nemocný a je pro okolí, které si to ani neuvědomuje, taktéž za určitých podmínek, kde je pod vlivem nejen návykových látek, velmi nebezpečný. Je běžným jevem, že si nás zde natáčí na kameru, fotí si nás, ukazuje různé škleby a to především k mé osobě a podobně. Byl jsem jej při poslední podobné scéně upozornit na to, že si má podobné chování odpustit. Měl jsem k tomu dva svědky. Skončilo to způsobem, že nás vlastně fyzicky napadl a s Radkou nás málem povalil na zem. Aby toho nebylo málo vyhrožoval mi, že mne zastřelí.

Máme zde druhého souseda – vlastně není sousedem, protože pozemek přepsali na děti, ale chová zde slepice a tři roky kdykoli jej vidím, tak vždy na něj zavolám a pozdravím jej. Někdy odpověděl, někdy ne, říkal jsem si, že nemusí vždy slyšet. Radka navštívila v zimě majitele daného pozemku, aby udělali pořádek se vzrostlými stromy, které zasahují větvemi již více jak šest metrů na její pozemek a kořeny o průměru ruky mnohem dále a to jsou do dvaceti centimetrů pod zemí, takže pěstovat na větší polovině zahrady nejde nic. O víkendu zde byl nějaký pán dané stromy ořezat a já se druhý den ráno šel podívat, co vše bylo na našem pozemku zničeno.

 V ruce jsem měl kávu a koukal jsem se, když jsem najednou zahlédl starého pána. Jako vždy jsem jej slušně pozdravil. Odpovědí mi byla snůška nadávek, výhrůžek ve smyslu, že já se mám modlit, aby již nic na stromě neuschlo, protože jinak to vše zaplatím, že já jsem stromy snad něčím otrávil a podobně. Nakonec mne poslal do prdele. Stál jsem tak s kávou v ruce jak opařený a nechápal, co se to děje.

O přerostlých stromech, právech a slušných mravech jistě bude ještě řeč, ale tohle vše kdysi nebylo. Naši předkové, kteří se dnes již na nás dívají shora, takto nejednali, znali své hranice a nezpůsobovali škodu nikomu kolem sebe. Byli se schopni na všem domluvit a vztahy byly na jiné úrovni.

Pokud dalším sousedům nevadí, že tyto vzrostlé a přestárlé javory nemají v zástavbě co dělat, a že ohrožují nejen zdraví, ale i jejich majetky, pak je to jejich věcí, ale my zde s Radkou se zasadíme o to, aby nadále nedocházelo k poškozování našeho majetku a mohli jsme zahradu využívat k tomu, k čemu ji před časem sama Radka zakoupila a jistě ji nezakoupila na to, aby zde sloužila našim sousedům, přesněji původním majitelům našich dnešních sousedů. Až jednoho dne, a ten nastane, se něco stane a vzrostlý strom spadne sousedům na skleník a zničí jim další stavby na zahradě, způsobí škody velkého rozsahu, jsem zvědav, zda nad tím mávnou rukou a řeknou, že to se stává anebo budou chtít a požadovat náhradu. Nebudou však mít po kom, protože stavu stromů si museli být vědomi a přesto neučili nic, aby svůj majetek ochránili. Jeden z pozemských zákonů o tom takto zcela jasně hovoří.

To, co mne nakonec osobně skutečně vedlo k tomu, že se věcmi kolem budu zabývat a budu ukazovat,kde jsou hranice těm, kteří je překračují, byl nakonec zcela jiný osobní příběh.

Před časem přišel jeden z kluků domů se špinavým školním oblečením a pak vyšlo najevo, že jej poskákal pes sousedky. Oba  kluci ( Matěj – Kuba)  následně sdělili, že z nich mají strach. Bylo jim vysvětleno, jak se mají tedy chovat, že nemají zvedat ruce a podobně. Před dvěma dny jsem byl svědkem toho, jak se smečkou sousedčiných psů měl problémy nějaký pán a majitelce nadával. Včera jsem byl svědkem toho, jak s těmito psy měl problém další starý pán, který zde každodenně se svým malým pejskem chodí kolem. Sousedka zrovna vypustila svou nezvladatelnou smečku ven a on chudák šel kolem a psiska se pustili do jeho pejska, který je pro něj bezpochyby vším. Stál jak zařezaný a nemohl nic, bylo mi ho opravdu upřímně líto a šel jsem tedy k vratům, že zakročím. V tu chvíli již majitelka chytila dva psy za obojky a zvedla je nad zem, čímž jim sebrala kyslík, a oni se zklidnili.

Ona scéna ve mne zanechala něco, co se asi popsat nedá, protože tohle se děje každý den a je jen otázkou času, kdy tahle smečka, přesněji jeden z nich napadne – povalí vaše malé dítě a protože jde o smečku pak další tohle dítě napadnou. Nemusí se podobné sdělení líbit, můžete si myslet, že přeháním, ale mít malé dítě, dával bych si velký pozor.

Tak tohle bylo poslední kapkou a rozhodl jsem se nebýt dále nečinným. S Radkou jsme večer za danou sousedkou zašli a chtěli ji vysvětlit, že takto se zde chovat nemůže a nebude. Paní vyšla před vrátka, protože na dvorku pobíhala ona smečka. Očekával bych mnohé, ale situací jsem byl nakonec i já překvapen. Radka ji o psech sdělila potřebné informace a paní se otočila, sebrala se a šla jednoduše pryč. Naprosté pohrdání a neskutečný přístup a byla to jen ukázka toho, že je potřeba se zvednout, probudit se a začít se bránit vůči všem těm, kteří posouvají své hranice na úkor nás a okolí.

V mnohém by mohl jít příkladem a mnohé vyřešit obecní úřad, bohužel i ten je zde v mnohých věcech naprosto nečinným. Před třemi lety jsme potřebovali, aby zde projeli nákladní automobily a starosta byl vyzván, aby nechal ostříhat větve stromů, které zasahovaly silně do ulice. Nestalo se tak a tak jsme nakonec onu úpravu provedli sami. Dnes po třech letech je však situace stejná. Úzké uličky jsou zúžené o větve stromů které opět hluboce přesahují celou řadu zahrad, byť třeba opuštěných. Jediné co je možné slyšet, že to nejde, že na to potřebuje starosta takový a takový souhlas, a že nakonec nejsou lidé, kteří by to udělali.  Pokud by šla obec příkladem a řešení je možné najít, jen se musí chtít, pak by se v čase celá řada lidí přidala a své větve, které zasahují do sousedovic zahrady, by odstranila.

 

Každý občan vlastnící nemovitost a zahradu by se měl zamyslet, zda nezpůsobuje škodu svému sousedovi. Každý, kdo je podobným jednáním postižen a jsou v ohrožení jeho hranice, by se měl ozvat a to bez ohledu na to, zda se to tomu či onomu bude či nebude líbit. Jen tak a ne jinak je možné v čase opět žít nejen v souladu s přírodou, ale také v souladu se svým sousedem a hlavně pak sebou samým.

Člověče, zamysli se a konej.

Z jednoho automatického písma:

Nemohu řídit tvůj život, co mohu, je dát ti indicie. Ty ti dlouhodobě dáváme, ale nepadají na úrodnou půdu.

S Láskou  a v Lásce Kája

24.5.2018

předchozí povídání ................Pronájem zemědělské půdy

následné povídání .................. Hranice II pohled Radky

prostor pro dikuzi zde .............Prostor pro Vás