Hranice II pohled Radky

Stromy a hranice – široké téma k zamyšlení a diskuzi. Obecně je problematika stromů ve vztahu k blízkosti sousedských hranic a vlivu na sousední pozemky upravena v občanském zákoníku. Právní předpis je ovšem jedna věc a skutečný přístup vlastníků k věci je věc druhá. Vlastnictví čehokoli, ať už domu, pozemku, auta nebo třeba i zvířete, je spojeno vždy s obrovskou odpovědností. Vlastník je povinen dbát toho, aby se zdržel všeho, co by ohrožovalo nebo nad míru přiměřenou poměrům obtěžovalo jiného vlastníka – souseda. 

V obecné rovině mi jistě každý dá za pravdu, že toto vše je logické, správné a mělo by to být výrazem běžné lidské slušnosti. Rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že praxe a skutečnost je jiná. 

Sama se jako vlastník pozemku potýkám s tím, že sousedé mají při hranici s mým pozemkem vzrostlé stromy. Stromy to ovšem nejsou ledajaké, jedná se o javory. Způsob vysazení stromů neodpovídá slušným zvyklostem podle současného práva, ale právě proto, že neznám souvislosti majetkové ani pohnutky toho, kdo stromy kdysi v minulosti vysadil, vycházím ze současného stavu. Stromy jsou dnes jistě stáří min. 80 let a více, jejich výška dosahuje odhadem 20 metrů. Strom tohoto typu nepatří do centrální vesnické zástavby, kde zahrady několika různých vlastníků vzájemně těsně sousedí, jsou svými majiteli obhospodařovány a využívány. Na všech pozemcích jsou nemovitosti pro bydlení a u nich další doplňkové stavby užívané jako sklady, skleníky, bazény a hospodářské budovy pro drobný chov zvířat. Stromy s ohledem na svoji výšku ohrožují v případě zlomení a pádu nemovitosti hned pěti různých vlastníků, včetně majitelů pozemku. Při každém větším větru se již dlouhodobě ulamují suché části větví a padají na všechny pozemky.

Stromy jsou součástí přírody a jsou živou bytostí v tom smyslu, že rostou, dýchají, přijímají živiny a rozmnožují se. Jako takové ovšem podléhají též stárnutí. Tyto stromy zde vysadil člověk, nejsou onou přírodou, kterou vidíme mimo obydlená sídla. Z toho pak mimo jiné vyplývá, že opět člověk je zodpovědný za hospodaření s nimi. Stromy jsou podle platné právní úpravy součástí pozemku a vlastník pozemku je tudíž za ně odpovědný. Je tudíž jeho povinností postarat se o to, aby nezpůsobovaly škodu druhým. Dokáži pochopit, že se jedná jistým způsobem o „danajský dar“ předků a předchozích vlastníků, ovšem s tímto vědomím současný vlastník pozemek přijal a s tím přijal i zodpovědnost. 

V minulosti, myslím tím v řádu několika desítek let zpět, se lidé ke svému majetku chovali jinak, zodpovědněji. Soused respektoval práva souseda a nedopustil, aby svým hospodařením druhému působil škodu. Dbal o to, aby jím chovaná zvířata stejně jako pěstované plodiny či stromy neobtěžovaly souseda. Lidé se více drželi onoho pravidla: „chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě“. Ona samozřejmá slušnost se ovšem nějak vytratila. Svou nezodpovědnost jsme schopni obhajovat slovy – je to přece příroda a je prospěšná, stromy vyrábí kyslík a jsou zároveň větrolamy. Ten, kdo toto prohlásí o přestárlých stromech uprostřed vsi, v těsné blízkosti obydlí, dává najevo především svou lhostejnost k povinnostem vlastníka, k právům sousedů a především nechuť přijmout zodpovědnost za současný stav. Slova: „ty stromy jsou přeci hezké“, „bylo by jich škoda“, … jsou opět jen obhajobou toho, že nechci vidět svou zodpovědnost. 

Já za sebe miluji přírodu, přesto budu s rozumem rozlišovat přírodu jako takovou, která se může volně vyvíjet mimo zastavěná územní obcí a měst, a zahradu u domku, kde si onu svou část přírody chci hospodařením podle svých představ a možností vytvořit. Vždy to ovšem bude ale právě o tom, že v zastavěném území mám jen určitou část prostoru vymezenou hranicemi svého pozemku. Tyto hranice nemám právo překračovat a stejně se má chovat i každý další vlastník – soused. 

V posledních desetiletích opakovaně slýcháme hesla jako ochrana přírody, zvířat a životního prostředí. Jsou to slova, za která se nechá schovat leccos. Můžeme pak říkat, že stromy jsou krásnou součástí přírody a čekat, až v důsledku jejich poškození stářím některý spadne a způsobí v lepším případě jen materiální škody. Chráníme zvěř tak, že ji chodíme krmit do lesa a díváme se, jak se přemnožuje. Hospodaříme na polích nevhodným způsobem a divíme se, že mizí z oné skutečné přírody ptactvo, hmyz a původní druhy zvěře. Nechceme vidět, že jsme to my sami dovolili a právě tento stav způsobili. Nic se neděje samo, vše zde v civilizovaném světě ovlivňuje člověk. Rozhoduje o všech krocích při hospodaření a nechce přijmout zodpovědnost za výsledný stav. 

Myslí si snad někdo, že naši předci před sto lety chránili přírodu méně? Opak je pravdou. To my se dnes schováváme za líbivá hesla a přitom se chováme zcela sobecky. Věříme lžím v reklamách a namlouváme si, že se přece chováme šetrně k přírodě. Namlouváme si to tak dlouho, že tomu i věříme.

Zpět ke stromům. To, co jsem popsala výše, platí jistě plošně, můžete se s tím setkat kdekoli, kde jsou stále ještě nezodpovědní vlastníci podobných pozemků. Přesto, inspirovala mne k tomuto zamyšlení má osobní zkušenost z místa, kde žiji. V minulosti lidé nedopustili, aby sousedovi škodil třeba jen ovocný strom a to byla doba, kdy byla běžně u každého domu také ovocná zahrada. Dnes jsou mnohé nemovitosti opuštěné a pozemky neudržované, náletové stromy a i ovocné stromy či keře prorůstají a přerůstají přes ploty, zasahují do veřejných prostranství a ulic. Užší ulice se stávají hůř průjezdné pro stále větší auta. Zdá se, že i na samotném náměstí a rynku se kvůli nevoli zastupitelů postavit se čelem k řešení staré výsadby lip, pod záminkou jakési historické hodnoty, budeme ještě dlouho dívat na prořídlé a proschlé staré stromy. Věřím, že ale tento stav nevadí jen těm, kdo nemají v blízkosti svou nemovitost. Přitom, jak by mohlo být centrum vsi krásné s jednoduchou zelenou výsadbou keřů a např. jednoho solitérního stromu, který by měl prostor ukázat svou krásu a neohrožovat nikoho z obyvatel v blízkosti. Stejné to je například i ve velkých městech, která v posledních letech řeší problémy s koloniemi havranů uhnízděných v parcích s vysokými stromy. Z historických fotek je jasné, že stromy zde před sto lety nebyly, náměstí byla krásně prosluněná a vzdušná, radost se zde mezi kvetoucími keři procházet a odpočinout si u kašny. A dnes? Lavičky jsou opuštěně, protože projít parkem lze jen na vlastní nebezpečí a nejlépe s deštníkem. A co s tím? Opět pod argumentem ochrany stromů, které nejsou výsledkem přírodního vývoje, ale vysadil je zde člověk, chráníme havrany, nikoli vlastníky sousedních nemovitostí a návštěvníky města. Parky tak ztrácí svou funkci, ale budeme říkat, že plníme předpisy o ochraně přírody. Je to jako v Kocourkově. Ti, kdo mají přijmout zodpovědnost za stav stromů a mají rozhodnout, ať již jsou to vlastníci pozemků nebo zastupitelé v případě obecních veřejných prostranství, svůj strach z postavení se k věci čelem schovávají za přírodu a její krásu. 

Nevím proč, jak a kdy to vzniklo, myslím, že se jednalo o dlouhodobý vývoj, v každém případě se někde lidem vytratil zdravý selský rozum. V minulosti lidé byli jiní, slušnější a zodpovědnější, respektovali vzájemně práva svá stejně jako ostatních. Dnes se mnozí izolují a argumentují tím, že si mohou na svém dělat, co chtějí, ohání se právy a neberou ohled na nikoho. Výsledek pak můžeme vidět například u nás v Borotíně na každém rohu.

Radka 25.5.2018