NAPOJENÍ NĚMECKA NA MPKŽ

proběhlo 16.3.2022

Ten den, kdy jsme se na napojování Německa připravovali, se mi nedařilo. Jen tak tak jsem se odpoledne vyhnula havárce, doma mi pak spadl květináč na bílý koberec, a ještě jsem si málem rozbila lampičku. Před vlastním napojováním jsem si přečetla text, který jsem od Káji dostala. Také jsem se podívala na mapu, hlavně jsem si chtěla ujasnit, kde jsou Cáchy, místo, kde již dříve bylo vytvořeno energetické místo Jednoty. A to jsem ještě netušila, jak moc osobní pro mne tohle napojování bude.

Myšlenka, že nemám ráda Němce ani Německo se se mnou táhne už od dětství. Mnohdy o nich mluvím i přemýšlím jako o fašistech. Zlobila jsem se na ně za válku, za holocaust, za to, že moje předchozí fyzické tělo muselo projít Terezínem, na který se částečně pamatuji, a skončilo v Osvětimi.

S tímto mrazivým naladěním uléhám a očekávám začátek napojování. Vždy jej vnímám jako velmi jemnou, chladivou energii, jemný vánek kolem obličeje. V této chvíli však přichází nečekaná myšlenka: „teď máš čas Němcům odpustit Terezín i Osvětim.“ Vím, že to bude těžké, skutečné odpuštění nemůže být formální slovo „odpouštím“, někde nějak řečeno. Musí to být upřímná emoce, která jde ze srdce.

V první fázi napojování však vnímám kolem sebe světlo, zalévá celé území Německa a já v duchu hledám způsob, jak Němcům odpustit.

Další obraz, který se mi ukazuje, je již vlastní napojování. Opět jej vnímám jako „síťovou ochranu“, která pomalu vystupuje po celé délce východních hranic nahoru. Pak se pomalu sklání nad územím Německa a sune se k západní hranici. Má zlatě zářící lem. Až překlene celé území, dosedne na západní hranici, a dosedá i na severu a jihu. To, co nevidíme je pak skutečnost, že se propojuje i pod daným územím, které je tak od spodu nahoru, přes celé území chráněno či „obaleno“ Modrobílým plamenem Květu Života.

Jako další obraz se objeví někde uprostřed Německa velmi pěkné, zelené území, rozkvetlá louka, lemovaná hájky, a na ní jsou veselí lidé. Ti lidé jsou v pohybu, baví se mezi sebou, radují se.

V této chvíli mi přichází následující slova, která jsem v duchu vyslovila: „vím, že jste se stali obětí amerického zla. Nemluvím k těm bezduchým tyranům, kteří to zlo vykonávali, ale vám, běžným Němcům odpouštím.“ V tu chvíli se dostavily obrovské pocity uvolnění, doslova se mi rozhořela srdeční čakra a prožila jsem osvobozující úlevu.

Na rozdíl od předchozího napojování je toto sdělení o Německu docela strohé, dozvěděli jsme se, že Německo bylo napojeno na MPKŽ. Avšak v rámci tohoto sdělení proběhlo ještě další, velmi podstatné sdělení, které nám osvětluje určitou část fungování vesmíru. Na začátku jsem psala, že jsem netušila, jak moc to bude osobní. Osobní byl ten prožitek odpuštění, kdy jsem sama netušila, jak hluboce v nevědomí mám uložený těžký prožitek z minulého vtělení, a jak mnohdy ovlivňoval moje úvahy a myšlení o jednom národu. Jaké mi pravděpodobně vytvářel omyly, či bloky v chápání dějů a jevů, které mi prošly životem. A protože se mi objevil právě v situaci napojování, které víme, že máme zveřejnit (a postupně se dostaneme ke všem napojeným zemím), tak v této chvíli přichází jako potřebné zveřejnit i příběh onoho poznání. Tak tady je:

Byla jsem ve čtvrté třídě (9-10 let), kdy jsem 2x za sebou prožila tento sen: viděla jsem jakýsi potemnělý dvůr či nádvoří a v něm chodili kolem dokola smutní lidé s hlavami skloněnými k zemi, mlčeli a hlídal je někdo v černé uniformě. A pak jsem z blízka uviděla sama sebe (netuším proč, ale věděla jsem, že jsem to já) v tom kruhu chodících a přímo za mnou byl muž, kterého jsem znala jako svého otce, i když zde vypadal tak, jako na fotkách z mládí, štíhlý, vysoký s kudrnatým vlasy. Ty už v mém dětském životě neměl a byl silnější. Jeho přítomnost mi dodávala obrovskou sílu a pocit štěstí. Doslova jsem cítila jeho teplo. Poté, co tento obraz zmizel jsem se svým vědomím (bez těla) ocitla v neskutečně nádherném prostoru, cítila jsem se jako malé dítě, které kouká na barevnou nádheru kolem sebe. Ocitla jsem se v prostoru velkých, barevných „mašlí“, či „motýlů“, tak jsem si tehdy ty anděly nazvala. Barvy byly neuvěřitelně jasné, čisté, nepozemské. Nikdy, nikde jinde jsem takové neviděla a nepodařilo se mi je ani vlastní kresbou napodobit. V tomto úžasném prostoru jsem hledala „maminku“, a vím, že ne tu současnou, která spala vedle v ložnici. A v tom začala hrát úžasná, přenádherná hudba. Dala by se přirovnat k některým Mozartovým symfoniím, ale tato byla nepopsatelně krásnější, jemnější, vytvářela blaženost, jakou zde na Zemi necítíme. V pozdějších letech se mi občas opakovala ta druhá část snu, zvlášť, když se mi dělo něco těžkého, tak si mě andělé brávali na koncert. Jako dítě jsem si tento zážitek nechala pro sebe, nikdy jsem jej ani jednomu z rodičů neřekla. Jakoby mi něco uvnitř říkalo, že to je jenom pro mě.

O pár let později jsem objevila fotografie mého otce a dívky, která se hodně podobala mojí mámě, ale nebyla to ona. A vypadala jako ta z toho snu, kterou jsem vnímala jako „já“. Byly z prostředí různých tehdejších studentských zábav a výletů. A tak jsem se odvážila a zeptala se mámy, kdo to byl. Dozvěděla jsem se, že původně spolužačka z gymnázia, později snoubenka, jejíž rodové kořeny byly židovské a v dobách německého útlaku musela nosit žlutou hvězdu, spolu se svou matkou a bratrem, její otec už nežil. Máma mi také řekla, že náš otec ze solidarity tu žlutou hvězdu také nosil, a v situaci, kdy už byli všichni tři v Terezíně, tak tam několikrát za ní byl, uplácel hlídače a chodil v tom kruhu právě za ní, vždy jí předával nějaké vitamíny. Pak se ale situace zhoršila natolik, že on sám se musel skrývat před Němci někde na půdách u různých známých. Dostal oznámení o transportu do Osvětimi a pak už jen datum vraždy.

A zase jsem nikomu nic neřekla, jen jsem pro sebe pochopila, co že se mi to zdálo. V té době, ani nikdy později mi nepřišlo divné, že jsem s osobou, která teď je mým otcem, prožila něco jiného někdy před tím. Jen jsem nějak věděla, že o tom se svými blízkými nemohu mluvit. Dokonce jsem měla radost ze svého tajemství.

Předchozí obraz není jediný, který si z Terezína pamatuji. Jeden z mých občasných snů, jak dětských, tak dospělých se týkal práce sestřičky v ošklivém lazaretu či špitále, který jsem mnohem později objevila nad náměstím v Terezíně. Z korespondence z Terezína je zřejmé, že „jsem“ skutečně zde jako sestřička pracovala. A koresponduje to i s mou silnou touhou v 15 ti letech, kdy přesto, že jsem se výborně učila, jsem za žádnou cenu nechtěla jít studovat na gymnázium, ale moje představa byla sestřička v nemocnici. Moji rodiče tuhle touhu nechápali a dost mi v tom bránili, ale podařilo se, nakonec ustoupili a já jsem prožila snad nejšťastnější období mého středoškolského života, oddaná a nadšená vším, co jsme se ve škole i na praxích učili. A přesto, že jsem měla možnost, nechtěla jsem jít hned na vysokou školu, chtěla jsem tu práci ještě nějaký čas dělat. Dnes to vnímám jako potřebu nějaký nedokončený kousek z mého předchozího bytí uzavřít, než jsem šla dál.

Tento příběh se během mého života ještě trochu rozvíjel, potkávala jsem se s lidmi, kteří do oné mozaiky nějak zapadali, dozvídala jsem se další souvislosti. Pak přišlo období, kdy, aniž jsem tušila, ocitla jsem se v komunitě filozofujících přátel, z nichž mnozí byli židé, někteří praktikující, jiní ne. A ukázal se mi jakoby známý svět, byla jsem zvána na některé jejich slavnosti či obřady, naučila jsem se nejednu židovskou píseň v hebrejštině, ráda jsem je zpívala, jsou krásně melodické. A tak nějak jsem oplakala všechny umučené. Tohle období „najednou“ skončilo. A já se domnívala, že tento příběh je zcela uzavřený.

A nebyl, měl být zveřejněn. Ale až nyní, kdy si z nadhledu mohu uvědomit souvislosti, které mi byly plynutím životem dány, a ve chvíli, kdy už nic pro mne není divné, a kdy je mi jedno, že si třeba někdo bude ťukat na hlavu. Jsem z generace, kdy se o mnoha věcech mluvit „ze slušnosti“ nesmělo. Svůj příběh tak vnímám jako poselství o tom, že právě o těchto skutečnostech máme mluvit, sdělovat je.

6.1.2023,  Maruška