Odvedeni Duší

v červnu 2022 

K tématu odvedení duší jsme byli přivedeni zcela prozaickou rodinnou situací v mém životě. Týkala se mojí matky, která ve svých 96-ti letech odešla z fyzického těla před čtyřmi roky, její tělo prošlo pohřebním obřadem a kremací. A my tři pozůstalí sourozenci, včetně našich dětí a jejich dětí, jsme předpokládali, že vše proběhlo, jak mělo a maminka je v pořádku už někde v „lepším světě“. A najednou jsem se dostala do situace, že jsem si uvědomila, že tomu tak není. Tak pěkně po pořádku.

Naše maminka žila velmi mnoho let na jednom místě v Brně, kde nás vychovala, poměrně brzy ovdověla a nikam jinam už nechtěla, jen si vyměnila velký byt za menší se sousedy, kteří jí za to velmi pomáhali se všemi potřebnými opravami. Později tam s ní částečně bydlela moje sestra, která mámě vytvořila zázemí ve svém domku na vesnici a sama potřebovala zázemí v Brně pro své děti, které zde studovaly. A přišlo období privatizace a nutnost ten byt koupit. Jediný, kdo v té době měl finance na koupi, byl můj syn se snachou. Tak byt koupili, a zavedli pravidlo, že ten, kdo tam bude z rodiny bydlet, se bude také starat a vše si hradit. A jak šel čas, máma už do Brna přestala jezdit, v bytě se ještě pár příbuzných vystřídalo, a poté už ztratilo smysl jej držet. Vloni jej syn prodal a sdělil mi to s otázkou, zda-li se tam ještě nechci jet podívat, když ho předával. Nechtěla jsem, brala jsem to jako rozumné řešení, a pro mne Brno a vše co s ním souvisí, už byla uzavřená kapitola. Ale nebyla, a začaly se dít věci nečekané.

Nejdříve mne v rámci jednoho čištění navštívil můj otec, nerozuměla jsem tomu, až později jsem pochopila, že se mě snažil upozornit na to, že máma potřebuje pomoc. Velmi ji miloval a vždy ji chránil. A pak se mi objevila velmi živě máma, v rohu ložnice nad skříněmi. V tu chvíli mě napadlo, že se zlobí za ten prodaný brněnský byt, jenomže proč? Na tuto otázku jsem dostala odpověď, že mě hledá, neví, kam patří, a mám se obrátit na Káju. A tak jsme jeden náš diskusní večer věnovali tomuto tématu. Kája mi vysvětlil, že jsou duše, které nepřijmou skutečnost, že už nemají tělo, a drží se všech svých návyků, včetně toho, kde bydlely, či kam chodily do práce. A přesto, že poslední roky máma dožila i zemřela doma u své dcery, mé sestry, odešla do bytu, kde prožila mnoho let. A tím prodejem jej ztratila a hledá mě. S Kájou a Radkou jsme se domluvili na tom, že ji odvedeme. Ale musela nějaký čas počkat, měli jsme před sebou jiné úkoly.

Sedmnáct dní života s duší maminky mi ukázalo, co všechno se může dít a jak tyto bytosti komunikují. Měla jsem jasno v tom, že se k sobě nesmíme připoutat, takže musím být přísná, ale zároveň jsem nechtěla být zlá. Stávalo se, že jsem se nad ránem probouzela a měla jsem dojem, že jsem v jakémsi polospánku a slyším sebe, jak lehce pochrupkávám, ale pak jsem přišla na to, že to nejsem já, dýchám bez zvuků, a došlo mi, že si vedle mě pochrupkává dušička mámy, byl to stejný zvuk, jaký jsem znala ještě z dětství. To mi ještě nevadilo, ale když mi jednou někdy ve 4 ráno začala vyluzovat ostré zvuky, které zněly, jako když se tře kov o kov, tak to jsem tvrdě houkla „a dost, můžeš tu být na návštěvě, ale toto je můj domov, nesmíš mě budit, ani dělat nějaký hluk“. A maminka si poručila - tak mě odveďte. Řekla jsem, že odvedeme, ale musí počkat, až přijde na řadu, máme teď jinou práci. A znovu jsem zdůraznila, že tady bude klid. Pak jsem si jednou večer rozsvítila svíčky a chtěla jsem meditovat. Zavřu oči a za chvilku vnímám blikavé světlo, chtě nechtě jsem ty oči zase otevřela, a ono plamen jedné svíčky se točil kolem dokola. Říkám „mami nech toho“, na chvilku se svíčka uklidní a za chvilku se zase točí dokola. Tak znovu „mami, nech tu svíčku na pokoji, běž od ní, já chci meditovat“. Nakonec jsem ji sfoukla, dušička si prostě chtěla hrát. Protože naše máma byla klavírní virtuoska, koncertní umělkyně, která ještě ke svým 80-tinám natočila CD s velmi těžkou koncertní skladbou, tak jsem občas přehrávala CD s různými klavírními skladbami, ale ne to její. Spíš jsem si říkala, ať se baví, bude klid. A udělala jsem velmi hrubou chybu odpoledne před odváděním. Ještě jsem jí řekla, že ji večer odvedeme domů, tak že to má na rozloučenou. Když jsem to řekla Kájovi, dozvěděla jsem se, že to jsem neměla, budou potíže, a také byly.

Odvádění duše jsem opět viděla v obrazech, nejdříve mámu, jak hraje na klavír. Řekla jsem jí, ať si chvilku hraje, že se ještě na něco zeptám. Byli jsme domluveni, že se zeptám, zda máme odvést všechny duše, které z nějakého důvodu uvízly či zůstaly na zemi. Uviděla jsem tehdy šedé stíny, vypadaly jako velké kapky. Postupně jich bylo hodně a shlukovaly se k jakési prosvětlené síťové trubici či rouře, a nad tím, na modré obloze se objevilo světelné „ano“.

Pak už jsem se věnovala mámě, ptám se jí, zda-li nám chce něco říct, vzkázat něco mým sourozencům. Nereaguje, stále hraje, a objeví se s úsměvem jako za mlada. Poté s námi třemi na společné procházce. Chvilku se zastaví, vezme nás kolem ramen a pak se bez řečí otočí a jde pryč. A zase sedí u klavíru a v její blízkosti se na obloze objeví světelný tunel. Máma tam nechce, někdo se jí tam snaží jemně dotlačit. Já jí říkám, že jí čeká krása nebeské hudby, ale když už je před vstupem, škubne s sebou a je zase u klavíru v tom brněnském bytě. Nechce odejít, skoro se o ten klavír pere. Pak to vypadá, že jí někdo chytil a od toho klavíru odtáhl, a najednou je ve světelném tunelu. Před ní se objeví silně zářivé žlutobílé světlo, těsně před ním ještě zaváhá, ale pak jí to pohltí a vidím velkou světelnou šipku, která se rychle zvedá nahoru a pak spíš jako raketa letí do tmavě modrého prostoru a zanechává za sebou zlatou stopu. A já pociťuji velkou úlevu a radost s vděčností dohromady.

Kája při vlastním odváděním musel text opakovat pětkrát a nakonec přistoupit k příkazu a duši odvést. Byl to důsledek toho, že jsem tu hudbu před tím pustila, ale pro prospěch duše samotné bylo samozřejmě její odvedení do míst, kde je její skutečný domov. A jsem hluboce vděčná za to, že se jí této pomoci dostalo.

A poněvadž jsme se dozvěděli, že máme odvést všechny ostatní duše, které zde z nějakých důvodů zůstaly, tak jsme se na toto téma připravili na 29.6.2022. Některé obrazy jsem vnímala již přes den, před vlastním odváděním. Vnímala jsem jakýsi rozsáhlý prostor, pokrytý hlínou a z něj se zvedalo velké množství duší – vypadaly jako šedé kapky vody, a mířily v tom shluku nahoru. Tehdy mi přišlo, že jde o duše s různých masových hrobů.

Na začátku čištění se pak nejdříve zaměřuji na Českou republiku, kde se zvedá mnoho duší ze hřbitovů, z krajiny, z budov i ze starých bojišť, kde zůstalo mnoho nepohřbených těl. Několikrát během čištění se mi ukazují náhrobky starých židovských hřbitovů a na nich nalepené duše, které se bojí odejít. Z dalších zemí se pak objevuje Rusko a mnoho odcházejících duší z velkých měst a potom na Sibiři, tam to vypadá jako silný říční proud. V Číně se zvedá obrovský mrak duší, který vypadá jako zmatené hejno ptáků, které se postupně uspořádá a odletí. V Indii se nejdříve na tak velkou zemi zvedá poměrně málo duší, odcházejí spíš jednotlivě. Pak se ale objeví černý démon, který ze svých drápů a z hlavy vypouští obrovské množství duší, přímo z něj stříkají. Vypadají jako zlatavé jiskřičky, které letí nahoru. V Itálii se duše zvedají jako bílé balonky, ve Velké Británii vidím staré hrady a kláštery, i kruté vraždění v nich. V Polsku se zvedají překvapené duše z míst bývalých koncentračních táborů, jakoby nevěděly, co se děje. Nad Austrálií je vidím jako rozsvícené lampiony, které pomalu plují oblohou. Z Antarktidy jich odchází asi 4 až 5.

A na dotaz, „kam odcházejí“, se mi ukazuje velmi působivý obraz: objevuje se velký zlatavý kotouč, který uvnitř pulzuje a hraje barvami od světle žluté přes okrovou až po oranžovou. Vedle něj stojí velký Archanděl Michael, celý zlatý. Od kotouče vedlo pět průduchů, či tunýlků, které obsluhovali menší andělé, a do kterých ze všech stran vstupovaly duše. Konec byl přesně ve 22.30, kdy se světelné proudy stáhly a zmizely. Archanděl Michael zavřel onu zlatou bránu, na poděkování pokynul hlavou, otočil se a odešel.

Z celého procesu nás zaujal obraz toho démona v Indii a vypouštění duší z drápů a hlavy a doptávali jsme se na to, co nám měl ukázat. Dozvěděli jsme se, že šlo o zadržování duší, které po odchodu z těla nebyly puštěny tam, kam patří, ale byly nuceny k dalším inkarnacím do určených těl, kdy šlo o manipulaci ve smyslu zotročování. Cílem bylo používat je ke zlu a postupně zničit. Dělo se tak ve všech zemích planety.

Odvedení tak velkého množství duší z prostoru planety Země znamená, že planeta je pročištěná, duše mohou volně odcházet tam, kam patří, temné síly je už nemohou zadržovat. Pro všechny lidské bytosti s duší to také znamená, že mají možnost lepšího „spojení nahoru“.

Děkujeme, děkujeme, děkujeme

6.2.2023   Maruška